Lokua Kanza – kytara, zpěv, William Galison – harmonika, Sylvain Luc – kytara, Thomas Bloch – ordes martenot, Fally Ipupa – zpěv, a další. Vydáno 2010. TT: 42:17. World Village (distribuce PJ music).
Z Konga přicházejí hlavně děsivé zprávy. Krásná, majestátní, ale nesmírně týraná země navzdory tomu zůstává zdrojem báječné hudby. Poslední objevy z těchto končin – tanečně rozvíření Konono No.1, Kasai All Stars a Staff Benda Bilili – představují ale protipól salonního trubadúra Lokua Kanzy , žijícího od šestadvaceti let v Paříži, kde na rozdíl od zmíněných válečných uprchlíků a samouků prošel prestižní konzervatoří a školou nenahraditelných zkušeností po boku hvězdných krajanů Papa Wemby, Ray Lemy nebo kamerunského saxofonisty Manu Dibanga.
Základem Kanzovy hudby tedy nejsou domorodé transovní rituály, ale konžská rumba, jazz a encyklopedické znalosti z klasiky a angloamerické popmusic. A pokud k tomu přidáme skládání a produkci pro Miriam Makebu, Sáru Tavares, Geoffrey Oryemu, spolupráci s Al Jarreauem, Youssou N‘Dourem a Peterem Gabrielem, vychází nám z toho typický představitel chytrého afropopu, hudby, k níž se přikloní spíše Evropan než Afričan.
První signální dokáže Kanza vybalancovat osobitou „nedivošskou“ noblesou a vnitřním napětím písní vzdorujících skrze výrazný panafrikanismus kategorizaci, stvrzeným mnohajazyčností: na albu zpívá v rodném jazyce lingala, svahilsky, francouzsky a portugalsky. Není také od věci vědět, že dnes bydlí v Brazílii.
Má medově sladký hlas, který si snadno zapamatujete, potvrzuje statut výjimečného kytarového hráče a melodické skladby mají intimní, rytmicky decentní charakter; nenabíjejí politickým adrenalinem, nevztekají se nad zubožeností Afriky, lyrickým duchovnem míří spíš k obecným úvahám: „I když z jakéhokoliv důvodu odmítáme věřit v Boha, hluboko uvnitř nás je ukrytá důležitá potřeba milovat a být milován. Láska, to je to, co dnes svět potřebuje a Afrika ze všeho nejvíc.“
Ano, jedním z témat alba v lingala nazvaném Bůh je evangelicky pojatá víra v člověka: ve skladbě Oh Yahwe se k němu vypjatým hlasem dokonce přidává kazatel Kool Matope . Jinak ale N‘Kolo vychází z Kanzovy nevšední hudební estetiky: fantasticky vygradovaná píseň Loyenge připomíná tíživý spirituál a Famille , duet s konžskou vycházející hvězdou Fally Ipupem , zase podvečerní rozhovor pod baobabem, „pod který si sednete, když se budete chtít dotknout svých kořenů“ . A hymničnost Mapenda naznačuje, proč se tato skladba zároveň stala ústředním motivem dokumentárního filmu Congo River, natočeného francouzským režisérem Thierry Michelem.
Aranžmá vokálů (Kanza použil také početný dětský chrámový sbor) na pomezí zkušeností z africké tradice (zjevně pygmejské) a klasiky potom souzní s vkladem naprosto neočekávaných hostů: vynikajícího amerického jazzového harmonikáře Williama Galisona , francouzského kytaristy Sylvaina Luca a především Thomase Blocha , virtuosa na elektronické nástroje ordes martenot (něco jako theremin) a cristal baschet (skleněné varhany). Konkrétně Bloch pomáhá Kanzovi střídajícímu s kytarou drnkací mbiru vytvářet značně magickou atmosféru snímku, se kterým Lokua Kanza snad už víc nemohl zpochybnit dvousečnost jeho zařazování do „zábavně tanečního“ afropopu.
Body: 4 z 6
