Název knihy rozhovorů Ještě hraju vestoje má určitý symbolický přesah. Kytarista Luboš Andršt totiž nikdy nedělal výraznější kompromisy: neskláněl se před politickými tlaky ani před lákadly ze světa showbusinessu. V knize sice vůbec nenaznačuje, že by se ošklíbal nad jazzmany, kteří z nutnosti obživy doprovázeli popové zpěváky, ale pro něj samotného to jednoduše nebylo myslitelné. I v nejtěžších dobách první poloviny sedmdesátých let, kdy se potýkal se zákazy, nevzal nabídku do doprovodné skupiny Evy Pilarové, později odmítl hrát na desce Heleny Vondráčkové. V roce 1990 spolupracoval s Martou Kubišovou, ale i tento slibně rozjetý projekt brzy opustil, protože se chtěl věnovat výhradně hudbě, která je mu zcela vlastní.
Bluesové a rockové soubory samozřejmě přitahovaly širší publikum než jazz: v osmdesátých letech to bylo patrné z popularity Andrštova Blues Bandu, v současné době chodí nejvíc lidí na koncerty Framus Five. Pověst Andršta jako vynikajícího bluesmana v letech 1998 a 2000 ostatně stvrdilo jeho hostování na dvou koncertech B. B. Kinga. Jazzovou linii své tvorby však Luboš Andršt nikdy neopouštěl, ať už to byla sólová alba (Capricornus, Imprints) nebo desky, na nichž se podílel coby sideman (V Holomóci městě). O tom všem je na stránkách třistapadesátistránkové knihy podrobná řeč a působí to většinou objevně – i tehdy, kdy jde o několikrát popsaná témata.
Knižní rozhovor je obtížná disciplína, ovšem Ondřej Bezr je zkušený autor a podobných knih má za sebou již několik. Tuto považuji za jeho nejzdařilejší: je hutná, obsažná, drží se toho, čím je Luboš Andršt jako osobnost opravdu zajímavý. Naštěstí zde chybí neurčité plkání, které se v podobných rozhovorech často objevuje kvůli zdánlivé „autenticitě“. Tady jsou otázky skoro vždy jasně zacílené, odpovědi přesně formulované a promyšleně cizelované. Andršt se prostě opravdu dokáže vyjadřovat – to je znát i z vložených pasáží, které napsal sám. A nikdo ho nenutí, aby sděloval názory na všechno možné.
Ne že by tu chyběly veselé historky, těch samozřejmě hudebník s více než padesátiletou kariérou nutně nasbírá spoustu, na nich však ta kniha nestojí. Stejně jako se Andršt nikdy nepodbízel svou hudbou, nedělá to ani zde. Nehraje si na lidového vypravěče, spíš se detailně a do hloubky zabývá tím, v čem je neoddiskutovatelným mistrem, tedy hrou na kytaru. Tyto pasáže jistě jsou nejvíc zajímavé pro hudebníky, ale nemyslím, že by mohly ostatní čtenáře odrazovat. Samotný zájem o Andrštovu osobnost je známkou určité vyspělosti a vkusu; ignoranti tu knihu nebudou ani otvírat.
Tento článek vyšel v HARMONII X/2020.
