Jonas Kaufmann – tenor, Nina Stemme – soprán, Falk Struckmann – baryton, Christof Fischesser – bas, Rachel Harnisch – soprán, Christoph Strehl – tenor, Peter Matyek – baryton, Arnold Schönberg Chor, Mahler Chamber Orchestra, Claudio Abbado – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: live, 12. a 15. 8. 2010, Kultur und Kongresszentrum, Lucerne. Vydáno: 2011. TT: 68:37, 46:25. DDD. 2 CD Decca 478 2551 (Universal Music).
Každá nová kompletní nahrávka opery dnes okamžitě vyvolá otázku: muselo to být, když je z roku toho a toho k dispozici snímek s těmi a těmi umělci? Ostatně krize nahrávacího průmyslu podstatně utlumila i vydávání nových nahrávek oper, hlavně těch mainstreamových. Když už nějakou firmy vydají, jedná se převážně o živý záznam. To je i případ nového snímku Beethovenova Fidelia , který byl pořízen během loňského festivalu v Lucernu, kde Claudio Abbado tuto operu dvakrát uvedl v poloscénické verzi. Důvod k vydání nového pohledu na vášnivou adoraci svobody, lidskosti a lásky je v tomto případě zřetelný: Jonas Kaufmann , firmou Decca podporovaný tenorista mladší generace. Ke komerčnímu aspektu však každopádně přistupuje i umělecký dojem. Začíná hned prvním tónem. Do sestupujících smyčců se pozvolna vynořuje z naprostého pianissima slovo Gott, tón postupně sílí až do forte jako lidské zasténání ze snu, přerůstající ze šepotu do zoufalého výkřiku. Také další průběh árie má Kaufmann pečlivě vystavěn, odvažuje dynamiku, svůj hlas dokáže vystupňovat z tiché zasněnosti až do extatického vrcholu. V celém partu dbá o slova i legatovou kulturu, jeho zpěv dokáže vyjádřit prostou lidskou intimitu i Florestanovy hrdinské rysy. Charakterem svého hlasu nabízí smysluplnou alternativu k energické (v závěrečné extázi vstupní árie však dost limitované) lyrice Wolfganga Windgassena nebo k povznášejícímu patosu Jona Vickerse, který ovšem zůstane asi nadále první volbou. Titulní rolí ve Fideliovi je však přece jen spíš Leonora. Nina Stemme zpívá part precizně a uměřeně, ale třebaže její portrét odhodlané manželky nepostrádá emocionální záchvěvy, co do vnitřního odevzdání se partu nemůže konkurovat výkonům Marthy Mödl (Furtwängler), ale i mladé Christy Ludwig (Klemperer), z novější doby pak hlavně kreaci Karity Mattily (Levine, DVD z Met). Zvláště Mödl svůj hlas hnala skutečně na doraz, doslova prorážela jeho mantinely. V té souvislosti nezapomínejme, že Beethoven nebyl operní skladatel, s pěveckými party zacházel jako s nástroji, a představitelce Leonory v podstatě nezbývá nic jiného než balancovat na hranici vokálních možností, chce-li dosáhnout kýženého efektu. Stemme, podobně jako třeba Birgit Nilsson (Böhm), se tak daleko nepouští, zůstává dobře znějícím nástrojem, vlastně jedním z dalších hlasů orchestru, a tedy trochu umělou figurou. Mödl, Ludwig i Mattila se z nástrojové sestavy vymaňují a dokáží z partu vytěžit divoké emoce. Claudio Abbado v čele Mahler Chamber Orchestra podává operu měkce, zpěvně, s komorní přehledností. Je to ve výsledku svěže a živě muzicírovaný a projasněný Fidelio, který se hlásí k dobově poučené interpretaci, třeba pokud jde o střídmé užívání vibrata. Silného účinku dosahuje ve svém čísle O welche Lust Sbor Arnolda Schönberga . Jsou nicméně pojetí, akcentující spíše temnější patos, jakousi hranatost či přísnost, na jejímž pozadí dávají vyniknout humanistickému vyznění a paradoxně (nebo spíš logicky?) jsou ještě expresivnější než to Abbadovo. Především Klempererova nahrávka s Ludwig a Vickersem, ale i Furtwänglerova s Windgassenem a Mödl. Nicméně Abbadovu snímku nelze upřít zase jiný pohled. Kvalitně jsou obsazeny i další role. Falk Struckmann má pro Dona Pizarra kovovou barvu, i když v ideálním případě by tento zlosyn mohl působit ještě tvrději. Christof Fischesser vykresluje pragmatický portrét žalářníka Rocca, pěkně zpívají i Rachel Harnisch (Marzelline) a Christoph Strehl (Jacquino). Peter Mattei je náležitě noblesním ministrem Donem Fernandem. Mluvené dialogy jsou redukovány na minimum, zřejmě s ohledem na skutečnost, že se nejednalo o plnohodnotnou divadelní inscenaci.
Body: 4 z 6
