Christine Brewer – Fidelio (Leonora), John Mac Master – Florestan, Kristinn Sigmundsson – Rocco, Sally Matthews – Marcelina, Juha Uusilato – Don Pizarro ad., London Symphony Chorus, Joseph Cullen – sbormistr, London Symphony Orchestra, Sir Colin Davis. Produkce: James Mallinson. Text: A, F, N. Nahráno: live 23. a 25. 5. 2006, Barbican Hall, Londýn. Vydáno: 2007. TT: 120:49. DSD. 2 SACD LSO Live LSO 0593 (distribuce Euromusica).
Jediná Beethovenova opera je nejen hudebně neobyčejná, ale neobyčejné byly i její počátky. Vznikala od roku 1803 a dokončena byla o dva roky později. Jasný svobodomyslný podtext jinak ne zrovna geniálního libreta vedl nutně k cenzurním „úpravám nejdrsnějších scén“. Premiéra 13. 11. 1805 byla v podstatě propadákem. Na radu přátel a za pomoci Stephana von Breuninga došlo k přepracování. Třetí pokus přišel v roce 1814. Druhé přepracování textu provedl Vídeňák Georg Friedrich Treitsche, na sklonku napolenské periody bylo konečně dílo přijato s bouřlivým pochopením. S žádným dílem se skladatel tak dlouho netrápil. I když se jedná o číslovou operu tradičního formálního střihu s mluvenými dialogy, což respektuje i recenzovaná nahrávka, postoupily zde dějiny opery o krok dál. Samozřejmě je zde tolik zdůrazňovaný revolučně humanistický dějový patos, leč zajímavější je, jak obsah textu konvenuje s hudebním obsahem, zvláště pak s revoluční funkcí orchestru, který je hlavním motorem díla. Funkční a emocionálně silné jsou sborové plochy. Také pěvecká čísla jsou propojována ve větší hudebnědramatické celky, než bylo zvykem. Přesto jsem měl často s přijímáním této opery problém, a to jak živě nebo z nahrávek. Jen výjimečně jsem patos nevnímal jako retardační element. Nová nahrávka Sira Colina Davise na labelu Londýnského symfonického orchestru mi od prvního poslechu učarovala. (Doporučuji si ji poprvé poslechnout bez pauzy celou.) Jeho přínos je trojí. Zaprvé „jeho“ orchestr, který dokonale zná, hraje neuvěřitelně a skoro se mi nechce věřit slůvku „live“. Dynamismus, nádherné barvy, sugestivní vystižení změn nálad a dějových situací, téměř dokonale jednotné frázování – je to jak z nějakého snu. (Naštěstí si jej můžete stále opakovat a vracet se i k detailům.) Z minulosti jsem věděl o kvalitách Londýnského symfonického sboru, ale tady překonal vše, co bylo předtím. Překvapením byli pro mě sólisté. Jen málo z nich jsem znal. Byli výborní jako interpretačně semknutá, sehraná jednotka, i jako suverénní sólisté. Někteří by dokonce mohli aspirovat na nejlepší gramofonové provedení role (viz Juha Uusilato).
Podtrženo a sečteno: tato třetí verze Fidelia je sugestivní a nezaměnitelná. Oním vládnoucím Diem, který všechny vede k realizaci svého vidění Beethovena, je Sir Colin Davis. Jako by zde zúročil svoji celoživotní pouť s operou a jako by v závěrečné etapě své dlouhé kariéry měl stejně šťastnou ruku jako Claudio Abbado – na co sáhne, z toho je drahokam.
Vydavatel: DSD/Euromusica
Stopáž: 120:49
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
