Hlavním vnějším znakem je časoprostor nahrávky. Centrem Houslového koncertu je bezpochyby první věta. S Karajanem jí zaplnila více než 26 minut (26:31), s Masurem došla k číslu 27:09 – nejdelší stopáž jakou znám. Její konkurenti to stihli mezi 24 a 25 minutami (například Kremer, Mintz, Suk, Matoušek, Schneiderhan), výjimkou je Zehetmair (22:14), ke kterému se ještě vrátím. Řekli byste, že se tím stal Beethoven k uzoufání dlouhý a nudný? Opak je pravdou. Na základě „předstartovní“ přípravy s dirigentem nad partiturou jak koncertu, tak obou Romancí , je poslech vzrušujícím objevováním absolutní hudební krásy. Mutter vás ani na okamžik nenechá v klidu. V první řadě k tomu využívá nádherného tónu, který je podle mě dnes ze světové špičky nejsytější a nejušlechtilejší. Dále rafinovaně „provokuje“ dynamikou, frázováním, artikulací, jemnými glissandy, širokou škálou vibrata – od non vibrata až k vášnivě sytému na tektonických vrcholech. Stačí si poslechnout její vstup v oktávách po dlouhé orchestrální předehře a následná jemná rubata v sólu. Tímto způsobem to ještě nikdo před ní nenahrál. Shrnuto: Přestože je timing výrazně delší než u všech ostatních houslistů, výsledek je živý a většinou zajímavější než u jiných houslistů. K tomu je však třeba dodat s vykřičníkem, že je to dáno hrou sólistky, nikoliv orchestru, který ovšem o své koncepci přesvědčila! New York Philharmonic totiž nehraje, čistě technicky vzato, výrazně lépe nežli Berlínská filharmonie v roce 1979 nebo v roce 1962 (Schneiderhan) nebo Philharmonia Orchestra v roce 1986 (Mintz). Dokonce se mi na řadě míst líbí více barva Karajanových dechů nežli Masurových (viz třeba Romance). Kdybych měl jít do krajnosti, tak bych byl zvědavější na propojení Mutter-Abbado-Berlínská filharmonie nežli Mutter-Masur-Newyorská filharmonie.
Ještě ke koncepci, jejíž integrální součástí je tempo. Zmíněný rozdíl mezi Mutter a Zehetmairem je v první větě koncertu pět minut, což je skutečně hodně neobvyklé. Zehetmairovu koncepci lze myslím klidně zařadit do škatulky historicky poučené interpretace, a to nejen kvůli doprovodnému orchestru a dirigentovi (Orchestra of the 18th Century, Frans Brüggen), ale i pro ladění, ostrunění, frázování, artikulaci, tempo… Hudební krása díla, která je zakódována do not, však není představena posluchači přesvědčivěji nežli u Mutter. Právě naopak. Zehetmairův racionálně zcivilňující rychlý výklad, přes svoje nepochybné kvality, spíše Beethovena odcizuje; to vše platí i pro obě romance, stačí si poslechnout například první takty Romance G dur . Jako by více vyplul na povrch fakt, že zde chybí silná melodie, silný dramatický puls. Naopak u Mutterové se před posluchačem otevře, je-li vnímavý, samo nebe. Mutter nelze zaškatulkovat. Na jednu stranu respektuje určité stylové kánony, na straně druhé silou své výjimečné osobnosti „autentické oktrojování“ porušuje a je vpravdě nadstylová. Mutter hrála v roce 1979 Beethovena krásně, už tehdy měla stradivárky, ale ono krásné bylo v podstatě až příliš konstantní. Vývoj za dvacet let je obrovský a souvisí zcela určitě nejen s vyzráním uměleckým a instrumentálním, ale i lidským. Nevím, jestli za padesát sto let bude prostor i pro takovéto nadčasové, nezařaditelné, provokující umělce nebo jestli bude interpretace například vídeňských klasiků podřízena pouze silným argumentům tak zvané autentické interpretace. Doufám však, že geniální osobnosti se vždy prosadí. Tak jako Anne-Sophie Mutter.
Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music
Stopáž: 65:10
Nahráli: Anne-Sophie Mutter – housle, New York Philharmonic, Kurt Masur
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
