San Francisco Symphony, Michael Tilson Thomas – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: live 14. – 17. 9. 2011 a 7. – 9. 10. 2010, Davies Symphony Hall, San Francisco. Vydáno: 2012. TT: 53:40. DSD. 1 CD San Francisco Symphony SFS 0054.
Dlouhou dobu se k nám nedostávaly kompaktní disky z produkce San Francisco Symphony , který před lety začal jako jeden z prvních s vydáváním svých vlastních nosičů. Do té doby bylo možno slyšet tento přední americký orchestr s jeho charismatickým šéfem jen z labelu BMG. Těch nahrávek ovšem byla velká řada! Prvním velkým samostatným projektem nově vzniklého vydavatelství v režii orchestru byla kompletní nahrávka všech devíti symfonií a dalších skladeb Gustava Mahlera. Natáčení začalo v roce 2001 a v letech velkých Mahlerových jubileí (2010, 2011) bylo celé veledílo dokončeno. V té době již existovala celá řada mahlerovských kompletů. Mnohé z nich se chlubily uměleckou laťkou tak vysokou, že vstupovat s novou produkcí se zdálo být z uměleckých, a zvláště z ekonomických hledisek velmi riskantní. Přesto Michael Tilson Thomas zvítězil! Vsadil nejen na kvality svého orchestru, které jsme měli možnost několikrát poznat i v Praze, ale i na nejmodernější technické možnosti posledních let. Formát DSD byl už od počátku samozřejmostí. Nebyl však tou jedinou příčinou, proč se nástup médií ze San Francisca stal takovou senzací. Zásadní roli sehrála umělecká úroveň orchestru, jež umožňovala natáčení live snímků. A takovéto live nahrávání v dokonalé kvalitě umožňovalo zachytit provedení v celku, v jednotném tahu od počátku až do konce, bez zásadních střihů. Mahler Tilsona Thomase se stal senzací a zařadil se naprosto rovnocenně mezi komplety Bernsteina a Kubelíka z minulosti a Chaillyho a Abbada z dob nedávných. Během deseti let se podařilo prvotřídnímu tělesu ze San Francisca vybudovat úctyhodný archiv. Každý jeho projekt je umělecky tak zajímavý, že ať jde o titul sebeznámější, vždy výrazně zaboduje na světovém trhu. Ve stejném slova smyslu možno hovořit o kompaktním disku s nahrávkami orchestrálních skladeb Ludwiga van Beethovena – Sedmé symfonie a předehry Leonora č. 3 (mimochodem přesný název zní Leonora III!). Nepsaným vzorem beethovenovských produkcí jsou odjakživa ty evropské, zvláště z Berlína a Vídně; každou novou s nimi nějak automaticky srovnáváme. Hned při prvních taktech Beethovenovy Leonory nás zaujme naprostá čitelnost jednotlivých instrumentů a jejich precizita a naprostá kázeň v oblasti rytmické a tempové. Těžko přeslechnutelná je i jejich zvuková kvalita a dokonalá kompaktnost v rámci sekcí. Zcela zvláštní kapitolou je pak stránka výrazová. Jistě vzpomínáme na proslulý karajanovský tah, který byl patrný i u skladeb, jež až tak závažná sdělení nevyžadovaly. Jak v Leonoře, tak v Sedmé symfonii Tilson Thomas tyto záležitosti zcela eliminuje. Je to Beethoven výrazově spíše strohý, ve svém sdělení ovšem naprosto jednoznačný. Se stále uznávanou a obdivovanou starou německou školou zásadně nepolemizuje, avšak právě v oblasti výrazové se od ní značně liší. Je mu cizí patos, na druhé straně však i jakési „taneční“ zlehčování, jaká nacházíme u novějších koncepcí. Nepřeháníme, nazveme-li tuto nahrávku ukázkou Beethovena 21. století – spíše pragmatického než závažného, přímočarého než citově zaujatého. O vynikajícím technickém sejmutí již byla řeč, nicméně přece jen zaslouží ještě jednu poznámku. Celkový zvukový obraz působí jednolitým, místy až monumentálním dojmem. Příjemné jsou velmi hutné basy, jež celý obraz příjemně zakulacují. Tím však poněkud zanikají některé dynamické nuance, například očekávané horny v závěru 1. věty nemají očekávanou svítivost. Na druhé straně je perfektně promyšlena trubka za scénou v Leonoře – poprvé zazní sotva slyšitelně, podruhé mnohem blíže, naléhavěji! Ozdobou nahrávky nejsou pouze skvělí instrumentalisté, zvláště na dechové nástroje, ale i například skvělý tympanista – dokonale přesný, na pravých místech úderný a ve všech situacích dokonale čitelný. Repetice v 1. větě symfonie ji nikterak neubírá na spádu. 2. věta je skutečným Allegrettem, na rozdíl od Karajana méně legatizovaným, čímž i zde je zdůrazněna lehkost až tanečnost, nikoliv závažný patos, s jakým se někdy tato pasáž dává. Za zmínku stojí zdůrazněné nádherné protihlasy ve violách a violoncellech při prvním opakování tématu. Scherzo dává Michael Tilson Thomas v tradičním pojetí, ovšem s působivě vystavěným a úderným triem. Finale je strhující tečkou celé nahrávky. Tempo není nikterak přehnané, Z hudby skutečně cítíme stylizaci vojenského pochodu, v závěru perfektně vystavěného a energicky završeného.
Body: 5 z 6
