Ingeborg Wenglor – soprán, Annelies Burmeister – alt, Martin Ritzmann – tenor, Rolf Kühne – bas, Český pěvecký sbor, sbormistr Josef Veselka, Česká filharmonie, Paul Kletzki. Produkce: neuvedeno. Text: Č, A, N, F. Nahráno: v letech 1964 – 1968, Rudolfinum, Praha. Vydáno: 2011. TT: 51:16, 56:27, 65:28, 52:07, 62:35, 67:46. AAD. 6 CD Supraphon SU 4051-2.
Pamětníci nemohou při pohledu na nově vydanou krabičku s tímto kompletem Beethovenových symfonií zabránit mírné či větší nostalgii! V dobách, kdy existovala pouze tato nabídka, poznávaly celé generace tento základní pilíř světové hudební tvorby právě jejím prostřednictvím. Mnozí znají tento komplet tak důvěrně, že hodnotit jej po letech běžným standardním způsobem působí jako nošení dříví do lesa. A tak se neubráníme pohledu spíše historizujícímu. Jde o vůbec první symfonický komplet s jedním dirigentem, který byl u nás kdy natočen – Beethoven v tomto směru u nás předběhl i Dvořáka, jehož symfonie natočil Václav Neumann až v sedmdesátých letech. Není nezajímavé, že záměr natočit kompletního Beethovena přišel teprve až po velkém úspěchu vůbec první české nahrávky Deváté (ovšem zpívané v německém originále) a předeher Coriolan a Egmont právě s Paulem Kleckim z roku 1964. I dnes obdivujeme její parametry – šťavnatou barevnost tehdejší Ančerlovy České filharmonie, v té době ještě neznámé hostující sólisty berlínské Státní opery, ale především jedinečný, ve všech složkách, zvláště co do hlasové a barevné vyrovnanosti a dynamického mistrovství, dodnes obdivuhodný výkon Českého pěveckého sboru (dřívější název Pražského filharmonického sboru) Josefa Veselky . Do té doby sice u nás na trhu desky s českými nahrávkami Beethovenových symfonií existovaly a některé z nich dodnes patří k tzv. zlatému fondu. Nicméně každá z nich byla natočena v jiné době, v jiném prostředí, ba dokonce některé byly ještě v monoverzích. Také dirigenti byli různí – z našich na nich figuruje Karel Ančerl (1. a 5. ), ze zahraničních George Georgescu (7. ), Lovro von Matačič (3. ), Jean Meylan (1. a 8. ) a János Ferencsik (2. a 4. ). Rok po úspěšné nahrávce Deváté se tedy začal točit celý cyklus. Dokončen byl v roce 1968 a jednotlivé nahrávky byly vydávány postupně. Hned poté a zvláště v následujících sedmdesátých letech byl celý projekt podroben mnoha kritickým pohledům. Vzpomínka na bezradnost některých z nich je úsměvná, neboť většina těchto názorů měla k dispozici pouze srovnání s domácí produkcí. Paul Kletzki byl hodnocen většinou velmi pozitivně, a to i ve světovém odborném tisku. Nebyl samozřejmě ušetřen ani hlasů kritických. Pravda je, že při pozornějším poslechu pihy na kráse skutečně nalezneme. Osobně například stavím výše starší Eroicu Matačičovu či 2. symfonii Ferencsikovu (skvělá úderná, ale i lyricky hluboká pojetí). Líbí se mi více i 1. symfonie Ančerlova – byť ještě mono! Nasazení Kleckiho v ní není tak strhující, v jednom z posledních akordů je dokonce ponechán slyšitelný kiks v orchestru. Na druhé straně nenechám dopustit na Kleckiho 9. , ale také na 5. , 6. a zvláště 7. symfonii . I dnes tento komplet vysoko překračuje charakter pouhého dokumentu, ba v mnohém překvapuje vynikajícími interpretačními parametry. Vyznačuje se příkladnou klasicistní čistotou, řádem a výrazovou uměřeností. A v prvé řadě je jedinečnou ukázkou úrovně našeho prvního orchestru v době, kdy ještě existovaly specifické interpretační školy a orchestry bylo možno poznat podle jejich příznačného zvuku. Doba dnešní „dokonalé univerzality“ byla ještě dosti vzdálená.
Body: 4 z 6
