Rebecca Nash – soprán, Wilke te Brummelstroete – mezzosoprán, Marcel Beekman – tenor, Michael Tews – bas, Laurens Collegium & Laurens Cantorij Rotterdam, Orchestr osmnáctého století, Frans Brüggen – dirigent. Text: A, F, N, H. Nahráno: 2011/10. Vydáno: 2012/9. TT: 79:31, 68:50, 75:49, 68:44, 65:06. SACD. 5 CD Glossa GCDSA 921116.
Zjevení. Patrně jsem toto substantivum ve své dosavadní recenzní činnosti nikdy nepoužil, v souvislosti s nedávno vydanou živou nahrávkou devíti Beethovenových symfonií v podání Orchestru osmnáctého století s jeho zakladatelem Fransem Brüggenem je to však jediné jednoslovné hodnocení, které se mi neustále vtírá na mysl. Nová nahrávka společnosti Glossa vznikla během měsíce října 2011 a na pěti zvukově luxusních SACD nosičích prezentuje živé záznamy všech Beethovenových symfonií, jak je nastudoval Brüggen, příští rok osmdesátiletý nizozemský dirigent, původně flétnista a čelný představitel nejstarší generace specialistů z oblasti tzv. poučené interpretace staré hudby na dobových nástrojích nebo jejich kopiích. Když v květnu 1984 Frans Brüggen v holandském Utrechtu pořídil živý snímek Beethovenovy První symfonie s Orchestrem osmnáctého století, a to poprvé za použití dobového instrumentáře, začaly se psát nové dějiny beethovenovské interpretace a recepce. Pro dokončení prvního kompletu Beethovenových symfonií vydaného v roce 1994 společností Philips Classics však potřeboval Brüggen ještě několik let (živé a studiové snímky 2. – 9. symfonie vznikly v letech 1988 –1992), a to již byly na světě souborné nahrávky dirigentů Rogera Norrigtona (London Classical Players), Roye Goodmana (Hanover Band) a Johna Eliota Gardinera (Orchestre Révolutionnaire et Romantique). Zvláště v českých zemích jakoby se na Brüggenův první beethovenovský komplet zapomnělo, není ostatně na rozdíl od dirigentových mozartovských či haydnovských snímků dostupný ani v reedici, a mohlo by se to snadno zopakovat i v případě Brüggenova druhého beethovenského kompletu z října 2011, který v českých kamenných obchodech s vážnohudebními nosiči stěží naleznete, protože vydavatelé vsadili v elektronickém věku na internetový prodej na stránkách orchestru a vydavatele. Zatímco zahraniční gramofonová kritika přijala Brüggenův nový beethovenovský projekt s respektem a uznáním, mně se v případě tohoto Brüggenova opus magnum dosud v podstatě nedostává vhodných charakterizujících výrazů: Předně je nahrávka zvukově i tempově velkorysá, a to nejen ve srovnání s jinými beethovenovskými komplety zaznamenanými za užití dobového instrumentáře, ale i ve srovnání se starším Brüggenovým beethovenovským souborem, který již preferoval plynulá tempa zpřehledňující vnitřní dění ve středních hlasech. V Brüggenově interpretaci se stírají rozdíly mezi vedoucími a vedlejšími hlasy, veškerému hudebnímu dění je věnována adekvátní pozornost, což jen podporuje zvukový záznam pěti SACD snímků, před jehož čistě technickými kvalitami smekám. Zvuk belgických a holandských souborů staré hudby je neopakovatelně smyslný, smyčce postrádají ostrost britských ansámblů staré hudby a nemají ani suchou objektivitu zvuku vídeňského souboru Concentus musicus Wien. Proti ostrým žesťovým nástrojům stojí v Orchestru osmnáctého století zvukově opojná skupina dřevěných dechových nástrojů – táhlé tóny fagotů a klarinetů ve smutečním pochodu Eroicy jsou omamné, zatímco údery tympánů v téže větě detailně, až k nesnesení odhalují zvukové možnosti bicích nástrojů potažených kůžemi. S přirozeně volnými, až velkorysými tempy Brüggenovy nové nahrávky Beethovenových symfonií koresponduje i dirigentova péče, spíše mazlení s každou frází, vždy přirozeně dýchající a odněkud někam směřující, což dirigentovi samozřejmě umožnila řada skvělých jmen zúčastněných hráčů. Zmiňuji namátkou houslisty Destrubé a Baudeta , i u nás známého violoncellistu Zipperlinga , Lisu Beznosiuk a Erica Hoepricha u flétny a klarinetu či Teunis van der Zwarta u prvního lesního rohu. Pokud bych měl jedním adjektivem charakterizovat Brüggenovu recenzovanou soubornou nahrávku Beethovenových symfonií, označil bych ji za dialektickou, napínavě dialektickou, někdy až k hranicím posluchačovy psýché, tak rafinované je dirigentem vytvářené napětí mezi smyslovým a smyslným vnímáním orchestrální hry a všudypřítomným prozařováním myšlenky, dirigentovy koncepce, ducha Beethovenovy hudby. Proti sobě tak stojí zvukové orgie – třeba ve finále Eroicy a celé Pastorální – a vyhrocený interpretační názor – například v prvních dvou větách Eroicy a ve Finále Deváté symfonie , jejíž první verše z Schillerovy Ódy na radost nejsou jako obvykle zpívány, ale skandovány, čímž se podle mého názory Brüggen jako dosud málokdo z jeho dirigentských kolegů přiblížil Beethovenovu záměru. Velkorysá tempa, hyperkontrastní dynamika, precizní frázování a artikulace, extatická zvukovost, a to vše ve špičkovém zvukovém záznamu pěti SACD společnosti Glossa, doplněných bibliofilsky zpracovaným bookletem s černobílými fotografiemi Franse Brüggena – to není jen soubor z kategorie audiofilií, ale nutná součást diskotéky každého Beethovenova ctitele počínajícího 21. století.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
