Interpretační výkony jsou podle mého soudu skvostné. Po jednom obsazené smyčce King's Consort mají nejvíce prostoru především v Boccherinim, a ať se jedná o virtuózní pasáže či lyrické plochy, doprovody či sólové úseky, vše je podáváno s elegancí a lehkostí a s citlivě odměřenou dávkou patosu, který by mohl jinak velmi snadno vést k manýře. Totéž lze říci o výkonech zpěváků, zejména stále více okouzlujícího tenoristy Paula Agnewa a sopranistek Susan Gritton a Sarah Fox . Nejenže v ansámblových číslech působí skutečně jako jedno těleso, společně dýchající, ale i modelace frází, dynamika, barvy, vše se zdá být do detailu promyšlené. I ta nejvzrušenější místa však přitom působí jako naprosto přirozená, což je svým způsobem zázrak, zvláště uvědomíme-li si, že zpěv je vlastně nepřirozenou stylizací mluveného projevu. Nelze mi bohužel posoudit, do jaké míry stojí za těmito krásnými výkony i dirigent Robert King , jehož si patrně většina posluchačů spojí s nahrávkami H. Purcella a A. Vivaldiho, a bude proto možná také poněkud překvapena emocionálním bohatstvím ukrytým v tomto snímku. Za jediný sporný bod celého projektu považuji pořadí skladeb. Domnívám se, že Astorgovy šance jsou po Boccherinim nezaslouženě mnohem menší, přestože posluchači nabízí při „jednorázovém“ poslechu nový efekt sborových ploch.
Vydavatel: Classic
Stopáž: 73:20
Body: 5 z 6
