Paul Tortelier – violoncello, Le Grand Orchestre de Radio-Paris, Willem Mengelberg. Text: A, F. Nahráno: live, 16. 1. 1944, Théâtre des Champs Elysées, Paris. Vydáno: 2009. TT: 54:46, 40:47. AAD. 2 CD Malibran CDRG188.
Vydávání starých rozhlasových záznamů nebere konce. Sběratelé rarit mají oprávněný důvod k radosti, neboť slyšet například koncerty Velkého rozhlasového orchestru Radia Paris , které se v okupované Francii odehrávaly v době 2. světové války, je jistě velmi zajímavé. Tím větším překvapením je účast legendárních osobností, jimž v našem případě dominuje jméno dirigenta Willema Mengelberga . Z etiket starých desek jsme zvyklí setkávat se s ním v čele Orchestru Concertgebouw z Amsterodamu, kde dlouhá léta působil. Právě tam založil tamější, dodnes velmi respektovanou mahlerovskou tradici. U nás po válce vyšly na etiketách Supraphonu(!) převzaté, umělecky špičkové, technicky samozřejmě nekvalitní Mengelbergovy amsterodamské nahrávky, ovšem Beethovena a dalších světových mistrů, nikoliv Mahlera, který tehdy u nás na své prosazení teprve čekal. Mengelbergův přínos pro hudbu dvacátého století je nepochybný. Kontroverzní kapitolou jeho života jsou však tato válečná léta! V podstatě souhlasil s Hitlerovou okupací zemí Evropy, proto měl v době fašistického režimu koncertní pódia otevřená. Po válce pak měl vážné problémy. Rodné Holandsko mu na několik let dokonce odebralo pas a zakázalo uměleckou činnost.
Pařížský rozhlas byl v době války – samozřejmě za německého vedení – velmi pilný. Zachycoval různá představení a koncerty na zvukové nosiče. Willem Mengelberg pořídil s Velkým orchestrem Radia Paris v letech 1942 – 1944 celkem 48 veřejných koncertů. Všechny byly natočeny na desky firmy Pyral. Ta byla protagonistou v oblasti magnetického záznamu zvuku. V roce 1934 začala nahrávky přenášet na hliníkové disky. Na ně byly zachyceny i zmíněné francouzské Mengelbergovy koncerty. Jenomže tyto desky byly prakticky až do dnešní doby považovány za ztracené. Tím větší senzaci způsobilo jejich nedávné znovuobjevení. Je naprosto pochopitelné, že dnes, kdy rozhlasové stanice uvolnily své archivy, současné vydavatelské společnosti, v tomto případě Malibran Music, tyto vzácné dokumenty nepřehlédly, některé vybraly a prezentují je na moderních komerčních nosičích. Booklet alba přináší řadu dalších zajímavostí týkajících se vlastních nahrávek a jejich edic. Nás samozřejmě v prvé řadě zajímá umělecký výsledek, v neposlední řadě však i kvalita novodobého technického zpracování. Především máme možnost posoudit, jak se v Paříži hrálo před takřka sedmdesáti lety, jaká byla interpretační laťka a kolik osobitosti vložil do těchto nastudování Willem Mengelberg.
Sledované album zachycuje koncert pařížského rozhlasového tělesa v lednu roku 1944 v Divadle na Champs-Elysées. Byl otevřen u nás poměrně neznámou, ve světě však běžně uváděnou předehrou Luigiho Cherubiniho Anacréon . Jiskřivou partituru dává Mengelberg ve velkém nasazení, orchestr mu evidentně jde na ruku a ač slyšíme řadu těžko přeslechnutelných chyb, jsme svědky interpretace úctyhodné. Nahrávku další skladby můžeme považovat za unikát díky dalšímu faktu: jde o vůbec první společnou nahrávku Willema Mengelberga s velkou budoucí francouzskou violoncellovou legendou Paulem Tortelierem . A dávají Dvořáka! Je zajímavé srovnávat jeho novější nahrávky tohoto violoncellového koncertu; umělcův růst s postupujícím časem je evidentní! V tomto případě jde o Dvořáka uváděného s velkým nasazením, podobně jako je tomu u dalších skladeb programu. Od začátku Mengelberg nasazuje velmi svižné tempo (koneckonců pokyn od Dvořáka zní: Allegro!). Oblast vedlejšího tématu i celé provedení hrají s nádherným kontrastem! Celkové umělecké pojetí je vůbec zajímavé – rozevláté, lyricky rozezpívané, avšak bez sentimentu, s jakým se leckdy setkáváme u nás, s velkou, ale vkusnou agogikou, jež mnohde výrazně zpomaluje či zrychluje tempo, aniž by ovšem zaváděla Dvořáka někam jinam. U každé „nové“ nahrávky, s níž se poprvé setkáváme, ovšem musíme očekávat detaily, jež nás překvapí, ba mnohdy i zaskočí. Například při nástupu vedlejšího tématu v repríze 1. věty sólista nedělá jednolitý zdvih blížící se až ke glissandu, jak jsme zvyklí, ale poctivě odděleně vyhraje každou předepsanou notu! V trylcích po začátku 3. věty ovšem hraje omylem, ale opakovaně jiné noty! Překvapující je také závěrečná stretta 1. věty, která přechází v nezvykle velkou patetickou koncovku! V druhé polovině programu, tedy na druhém CD, nás čeká strhující provedení kmenového díla francouzského repertoáru – Symfonie d moll Césara Francka. 1. věta je jedno obrovské, dynamicky se vyvíjející drama. Koncovka 1. věty je strhující, ale výborně je promyšleno i ukončení celého díla – nabídka partitury tam není – jak známo – tak lákavá jako v 1. větě a vše záleží na vynalézavosti dirigenta!
Kámenem úrazu celého projektu je technické ošetření. Kolikrát jsme na tomto místě novodobým technikům vyčítali zkreslení zvuku způsobené potlačením šumu! Zde je opačný extrém a zároveň důkaz, že menší zásah je někdy opravdu nutný. Zde byla snaha zachovat naprostou původní autenticitu a vše zní jako na starých deskách, a to se vším všudy, tedy s plným šumem a dalšími rušivými prvky. Dynamicky je vše navíc velmi nevyvážené – slabá místa znějí silně, silná jsou tvrdě potlačená – otáčení knoflíkem hlasitosti během poslechu je jediným, ovšem těžko přijatelným řešením! Některá místa jsou až na hranici únosnosti! V Dvořákovi chybějí takty, což může být vzhledem k stáří pochopitelné. Avšak mezi větami se objevují strašlivé zvuky – hovor, rámus, zdá se, že odjinud, ne ze sálu. To, že klarinety v 2. větě znějí spíše jako akordeon a že zvuk violoncella velmi dominuje nad orchestrem, lze rovněž pochopit, ale zanechané rušivé mimohudební zvuky jsou zde zcela zbytečné!
Body: 3 z 6
