Luigi Nono (1924 – 1990) je zpravidla v přehledech dějin hudby řazen do výmluvné kategorie „angažovaná hudba“. To je pojem, který v našich končinách může vyvolávat mnohé pejorativní konotace. V kontextu s často silně levicově smýšlející italskou uměleckou scénou se však nejedná o nic zvláštního. Nono zkrátka byl silně politicky smýšlející člověk a jeho hudba je pak toho přirozeným odrazem. Na rozdíl od Nonovy operní a silně narativní dramatické prvotiny Intolleranza z roku 1960 je Al gran sole carico d'amore dramaturgicky koncipovaná zcela jinak. Tento projekt vlastně postrádá jakoukoliv jasnou narativní linii, je vlastně spíše sérií paralelních zlomků nezávislých příběhů, které dohromady vytvářejí jakousi mozaiku. Jako předlohy libreta posloužily Nonovi úryvky z textů jdoucí napříč nejnovějšími dějinami, státy, filozofiemi. Mezi jejich autory najdeme jména Lenina, Gorkého, Castra, Brechta, Rimbauda či Marxe. Letmý pohled na několik nejznámějších autorů napovídá mnohé. Al gran sole je skladbou významově zacílenou na „společnost revolučního věku“, ať už se jedná o Pařížskou komunu, ruské revoluční dění na počátku 20. století, turínské nepokoje na počátku 50. let, či vybrané revoluční události třetího světa – Fidela Castra či válku ve Vietnamu nevyjímaje. Takováto textová dramaturgie vytváří rozsáhlou a poměrně heterogenní a disociovanou mozaiku více či méně nezávislých (a spíše významových, než narativních) bloků, nad nimiž se klene monstrózní hudební oblouk. Zmíněná dramaturgie by mohla snadno implikovat snahu po obdobném vnímání hudebně-dramatické formy, mozaikovité, kolážovité, silně kontrastní a paralelně probíhající v mnoha vrstvách (tak to známe například z prací Heinera Goebbelse). Nono však naopak vystavěl hudební složku jakožto zcelující a principielně kontrastní formální rovinu kompozice.
Jestliže bychom pak měli hovořit o vlastní interpretaci, jejích kvalitách a přístupech, pak právě vnímání této zcelující funkce hudby ve vztahu ke slovesné dramaturgii je klíčovým úspěchem dirigenta Lothara Zagroseka . Partitura jistě obsahuje veliké množství jemných instrumentačních fines, zvukových efektů, ruchů, nejrůznějších barevných detailů, prolínajících se barevných ploch. Přesto je výrazově celý devadesátiminutový projekt velmi jednotný, dynamicky vyvážený, barevně nesmírně bohatý. Závěrem by bylo ještě zapotřebí vyzdvihnout sólovou sopranistku – totiž pro její výjimečný výrazový rejstřík. Pohybuje se – v závislosti na střídání v několika přidělených rolích – od vypjatého dramatického rejstříku přes jemnou čistou nonvibratovou polohu až po „prostý výraz dítěte“. Její nepatetický přednes totiž, myslím, drží celou skladbu jaksi na zemi a brání před zbytečně patetickým vyzněním celé kompozice. Kdybych měl přece jenom vytknout alespoň něco negativního, pak by to myslím byl fakt, že v polovině skladby musím dojít k přehrávači a vyměnit nosiče. Docela mě to ruší.
Vydavatel: Teldec New Line / Warner Music
Stopáž: 49:23 + 45:19
Nahráli: Claudia Barainsky – soprán, Lani Poulson – alt, Peter Kajlinger – baryton, Mark Munkittrick, Carsten Wittmoser – bas, Staatsopernchor Stuttgart, Ulrich Eistert – sbormistr, Staatsochester Stuttgart, Lothar Zagrosek
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
