Savanu! otevírá Pět preludií. Každé je uvozeno specifickou charakteristikou. První preludium Ommagio a Jan Kaplický v introdukci nastiňuje Sommerův hudební svět: vzestupný kvintakord Fis dur s přidanou kvartou je transponován do různých tónin, vytvářeje tak příznačnou barvu. Další díl preludia pak vyplňují ostinátní tremolové pasáže – velmi častý komponent Sommerových skladeb. Druhé preludium je poctou španělskému skladateli Joaquínu Rodrigovi. Španělský kolorit se Sommerovi podařilo v 6/8 gradačním čtyřtónovém motivu zdařile vyvolat. Zcela odlišnou inspirací je introspektivní, posmutnělá balada Neopouštěj mě. Ta, rezignujíc na předchozí složitější vrstvení motivů, sází na malou písňovou formu a výraznou melodii.
Eponymní čtvrté preludium Savana! představuje Sommerovu precizní kytarovou techniku: první část preludia je postavena na náročných legatech levé ruky, která jako by evokovala horký, tetelivý vzduch. Druhá část skladby pak obsahuje harmonicky znepokojivý a velmi sugestivní tremolový blok. Tohle preludium rozhodně není evokací nějaké nálady nebo zvukové barvy. Naopak, jedná se o jednu z nejsevřenějších a dramaticky nejkonfliktnějších kompozic alba. Podobně sugestivní atmosféru autor vytvořil v posledním pátém preludiu nazvaném Byli jsme? Hudba inspirovaná stejnojmennou básní Víta Slívy ze sbírky Račí mor je bytostně existenciální, s pomyslnou lesklou slzou, zamrzlou na brýlích.
Méně šťastná melodicko-harmonická invence se projevuje v kompozici Píseň o Viktorce, která působí trochu jako kompilát inkoherentních hudebních motivů. To kytarová ekvilibristika v podobě skladby Windsurfing-pocta Pavlu Steidlovi dokáže zaujmout svěžím eskamotérstvím (různé poklepy na desky, luskání) ale i brilantními melodickými linkami. Jednu z kompozičně nejšťastnějších poloh s vyváženou formální i harmonicko-melodickou složkou Sommer představuje ve skladbách Bezvětří a Regina Coeli.
Poslední čtyři kompozice alba jsou už uvolněnější. Úsměvný Tramín – vzpomínka na Mikulov, něžná Píseň pro Lili a láskyplná Ukolébavka pro Tyšiho mají písňový ráz, ale formálně přesto obsahují Sommerovy typické evoluční plochy ve znamení hledání nových barev a harmonií. Savana! končí skladbou Druhý dopis otci. Lyrická, intimní zpověď přerůstá v jakési smíření s osudem a novou nadějí, která se ve flažoletech postupně vytrácí do ticha.
Sommerova prvotina představuje autora mimořádně poučeného evropskou hudební tradicí. Sofistikované užívání rozšířeně tonální harmonie, schopnost nacházení zajímavých barev, perfektní technika, inovativní nástrojová stylizace jsou atributy, které se otisknou do paměti nejvíc. Méně zajímavá je až na výjimky (Neopouštěj mě) melodika, která vesměs využívá arpeggií, tremol a někdy se uplatňováním prázdných strun simplifikuje. Kolísavá je bohužel tónová kultura, což u autora Sommerova intelektuálního formátu poněkud zaráží.
Zklamáním jsou některé přeslechy (na něž se očividně zapomnělo) a fatální nedůslednost na zadní straně výtvarně jinak povedeného bookletu Savany! Prvních pět preludií je zde označeno pouze číslem 1, ale v přehrávači se nacházejí pod samostatnými tracky, což při dalším poslechu působí pochopitelně zmatek. Naštěstí Sommerova hudba je natolik sympatickou hudební kvalitou, že stojí za to, dát si tu práci a rozluštit řazení skladeb.
