Magdalena Kožená – mezzosoprán, Christian Schmitt – varhany. Text: A, N, F. Nahráno: 9/2013 Hochschule für katholische Kirchenmusik und Musikpädagogik, Regensburg. Vydáno: 2014. TT: 74:54. 1 CD Deutsche Grammophon 479 2067.
Magdalena Kožená každou novou deskou překvapí. Často se jí podaří prosadit tak nekomerční věci, že vzbudí uznání a možná i podiv nad svobodou, kterou u své firmy má. Jindy jde o projekt běžnější, ale nikdy to není ústupek z umělecké jedinečnosti. Kompaktní deska s názvem Prayer (Modlitba), oznamujícím, že jde o hudbu pro „hlas a varhany“, by mohla být komerční úlitbou – aby od známé pěvkyně bylo na trhu také něco populárního, co chytne za srdce, něco s dobře prodejným názvem. Není tomu tak. Je téměř jisté, že záměr byl jiný – ryze umělecký. Českou mezzosopranistku doprovází na nástroji v sále Vysoké školy pro katolickou církevní hudbu v Řezně německý varhaník Christian Schmitt, který s ní také vystoupil na podzim 2013 v Brně, když zpívala se sborem Kantiléna. Nejde zde o laciné úpravy, o líbivá aranžmá, o cross-over. Na desce jsou písně klasiků a romantiků a něco od Bacha, hudba vesměs skutečně duchovní, byť ne nutně liturgická. Nic přehnaně meditativního – vesměs pozitivní projevy osobní zbožnosti.
Lze slyšet názor, a někteří to Magdaleně Kožené dokonce trochu vyčítají, že zpívá vše až příliš emotivně. Při poslechu židovské modlitby, chvalozpěvu Kadiš, jak zní ve zhudebnění Maurice Ravela, je takový interpretační přístup zcela na místě – a těžko uslyšíte tuto píseň z cyklu Deux Mélodies hébraïques zazpívanou lépe, krásněji, s větším vcítěním. Ostatně, židovští kantoři přece zpívají podobně vzrušeně… U Bizetova Agnus Dei (niterná prosba Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi) si lze asi představit klidnější tempo a méně dramatický přednes, než jaký tu slyšíme, ale výrazná melodie k opernímu výkladu svádí. Jelikož ovšem víme, že Magdalena Kožená písně i starou hudbu dovede zpívat neoperně, musíme tento případ vzít na vědomí jako její vědomé osobní cítění a pojetí – jako modlitbu nikoli pokornou, ale velmi naléhavou. Zvláštní tón vnášejí do repertoáru desky písně od Hugo Wolfa, s varhanním partem od Maxe Regera. I v nich se ozývá víc než jen tichá duchovní usebranost – je to romantická hudba s velkými city, osobní dramata. Wolfovy písně se střídají s Bachovými a Schubertovými, s Dvořákovou Ave Maria, jednou s Henrym Purcellem… Zazní i Verdiho Ave Maria a jako předposlední Notre Père (Otče náš) v kouzelném zhudebnění Maurice Duruflého. Končí se pak radostně s Bachem v F dur… Zajímavou položkou v první části nahrávky s celkem 22 čísly je Schubertova píseň Elens Gesang III (Hymne an die Jungfrau). Melodie je skutečně „ta známá“, Schubertova asi nejznámější, později často upravovaná, je to ovšem číslo s původními slovy, tedy nikoli latinská římskokatolická modlitba Zdrávas Maria. Refrénem je sice zvolání „Ave Maria“, ale jde o víc – o Schubertovo zhudebnění překladu veršů z epické básně Waltera Scotta Jezerní paní…
Varhanní doprovod je na celé desce decentní, nedominantní, vesměs nesený tlumenějšími základními rejstříky, ale v jemných odstínech přece jen zvukově zřetelně odlišující barokní a romantickou hudbu. Sólistka zejména v Bachových písních ze Schemelliho zpěvníku (ale i v jedné Wolfově) zachovává prostý způsob zpěvu v nižší chvějivé dynamice, v jiných dosahuje i značných dynamických kontrastů. Nechává naplno zaznít vše ze zajímavých barev svého hlasu, krásného a naprosto vyrovnaného v celém rozsahu dvou oktáv – v nejnižší, ve střední i v nejvyšší poloze. S varhanami vstoupila do nahrávacího světa poprvé. Je jako pokaždé trochu jiná, ale je to stále ona – nádherně deklamující, klenoucí kantilény, s jímavostí v hlase, který bezpečně poznáte po pár tónech.
