Manu Codjia – elektrická a akustická kytara, Daniel Humair – bicí, François Moutin – kontrabas. Nahráno: Pernes-les-Fontaines, 9/2006. Vydáno: 2007. TT: 51:20. 1 CD BEE 018 Bee Jazz Records.
Jméno kytaristy Manu Codjia (1975) je ve středoevropském regionu známo hlavně z formace Ladyland Quartet Erika Truffaze (desky Mantis, Saloua či Face a Face), případně ze sexteta Henriho Texiera (naposledy album Alerte a l0eau, Label Bleu, 2007). Ve skutečnosti však Codjia působí jako sideman v mnoha dalších skupinách či orchestrech a potkat ho zejména na francouzských festivalech po boku mnohem známějších jmen je docela snadné. Jednou z takových osobností je i švýcarská legenda Daniel Humair (1955), bubeník, který kdysi Codjiu představil, spolu s dalšími mladými nadějemi francouzského jazzu, v projektu příznačně nazvaném Baby Boom. Zde se setkávají opět, jen role se obrátily – Songlines je Codjiovo první sólové album, z velké části rovněž z jeho kompoziční dílny.
Codjia vystudoval klasickou kytaru ve svém rodném městě Chaumont, pro jazz se ale rozhodl celkem brzy, ve třinácti letech, kdy prý poprvé pocítil, že v této oblasti chce být profesionálem. Jako teenager imitoval druhé podobně, jako to dělá mnoho mladých hudebníků, když hledají svou tvář. Zvuk jeho kytary byl krystalicky čistý a uzpůsobený spíše mainstreamovým seskupením, ve kterých tehdy hrál. Časem ale zjistil, že v kapelách poněkud otevřenějšího charakteru by s klasickým soundem příliš neuspěl; zkoušel různé elektronické efekty a distorze, oči mu ale otevřel až Bill Frisell. A dnes tady podobnost (například s jeho trii) určitě najdeme, i když pochopitelně filtrovanou mnoha dalšími vlivy. Jeden z kritiků o Codjiovi napsal: „Kombinuje bohatost zvuku a harmonie Billa Frisella s legatovým frázováním Allana Holdswortha a vizionářstvím Marca Ducreta.“ Bez ohledu na nálepky kytarista získal velmi specifické a přesvědčivé výrazivo (viz vzpomínané Truffazovy projekty).
Album sice Codjia začíná víceméně poklidnou bluesovou dvanáctkou (Lubyes ), pak se ale začínají dít věci. Codjia se otevírá jak rytmicky (občas nezvyklá metra), tak harmonicky (vyhýbá se pod kůži zarytým akordovým schématům), experimentuje s náladami a dynamikou; jednou je tu klasické blues, pak třeba jímavá balada (Nicolas` Clock ), nebo takřka rockové, zběsile rychlé duo pouze s bicími (Motion Spivari ). Tahle rozmanitost nicméně pořád docela dobře zapadá do spíše kontemplativního ražení alba. Zároveň však znemožňuje nalézt nějaké obecnější rysy Codjiova kompozičního přístupu, na to je snad příliš brzo (od konzervatoře kytarista prakticky neskládal, jen aranžoval či hudebně naplňoval koncepty jiných). Songlines je tak laboratoří, shromaždištěm mnohdy velmi slibných tříminutových nápadů a črt, které najdou své rozvinutí teprve v budoucnu. Dojde-li k tomu v součinnosti s tak vynikající a sehranou rytmikou, jakou je duo Humair-Moutin, pak se lze jen těšit.
Body: 4 z 6
