Marcus Miller – baskytara, basklarinet, Roy Hargrove – trubka, Raul Midón – kytara, zpěv, Alex Han – alt saxofon, DJ Logic – gramofony, Frederico Gonzalez Peňa – piano, klávesy, perkuse, Poogie Bell – bicí, Filharmonický Orchestr Monte-Carlo. Host: Herbie Hancock – piano. Nahráno: live, Monte-Carlo Jazz Festival, 11/2008. Vydáno 2010. TT: 63:30. 1 CD Dreyfus Jazz FDM 36951 (distribuce 2HP Production).
Francouzský label Dreyfus již jednou Marcusu Millerovi zprostředkoval nevšední setkání. Na albu A Night In Paris si zahrál v all-stars sestavě Garrett-Petrucciani-Lagrène-White. Možná má jít v případě A Night In Monte-Carlo o navazující projekt, možná ne, nicméně další „jedinečný večer“ se zdaleka tolik nevydařil.
Bohužel, současná nahrávka utvrzuje v pocitu, že Millerův umělecký vývoj se trochu zabrzdil. V devadesátých letech vydal dvě senzační alba a vše korunoval deskou M² v roce 2001, z jejíhož úspěchu žije dodnes. Následující Silver Rain a Free ovšem už tak povedené nebyly. Procento nápaditého materiálu se ztenčovalo a přibývalo množství celkem jednotvárného hraní slapem. Jakoby se vzdaloval od sofistikovanosti a tíhnul k větší funkově-popové jednoduchosti.
Recenzované CD tento fakt potvrzuje. Z Millerova autorského repertoáru zazní osvědčené hity Blast! , Amandla a Your Amazing Grace a dojde i na často hrané covery – So What a I Loves You Porgy . Ve dvou ze čtyř zbývajících věcí Miller prakticky nehraje, třetí je prapodivným mixem Pucciniho árie a rychlé latiny Brazilce Sérgia Mendése a v poslední, Strange Fruit , sice zazní sólo Herbieho Hancocka , ovšem jde o studiový bonus, atmosférou poněkud vyčnívající z kontextu.
Ano, nelze opomenout fakt, že ke všem skladbám napsal Miller aranžmá pro místní symfonický orchestr. Jenže party v podstatě nahrazují syntezátorové plochy z původních verzí, a mají tak spíše backgroundovou roli, čemuž odpovídá jejich komplikovanost. Není to nutně kritika, ale každopádně nelze nahrávku vyzdvihovat do nebes právě kvůli práci se symfonickým tělesem. Na druhou stranu je dobře, že se basista při tvorbě partitury nepouštěl do pokusů o příliš „umělecké” barvy a sazby. Kromě orchestru uslyšíme samozřejmě i kapelu, k níž se v několika skladbách přidají a roli sólových hlasů převezmou trumpetista Roy Hargrove a zpívající kytarista Raul Midón .
Celý projekt se tváří jedinečně a velkolepě, ale trochu se zdá, jako by účast hvězdných hostů a orchestru trochu zakrývala Millerovu neschopnost jít se svojí tvorbou dál. (Ačkoli je otázka, zda vůbec chce.) Hloubavějšího posluchače napadne, jaký smysl album vlastně má. Když zjistí, že tři čtvrtiny kompozic již v různých verzích z dřívějších Millerových desek vlastní, asi si je nekoupí. Je to škoda, protože basistovy skladatelské schopnosti rozhodně nejsou všední. Na letních festivalech basista znovu opráší projekt Tutu Revisited. Čím je starší, tím častěji se ke svým úspěšným začátkům vrací. Měl by se od nich odříznout a jít více svou cestou, jak to dokázal ještě před patnácti lety.
Body: 3 z 6
