Věra Galatíková – herečka, Kristýna Valoušková – mezzosoprán, Marie Hřebíčková – soprán, Milada Boublíková – soprán, Vlasta Průchová – jazzový kontraalt, Irena Troupová – soprán, Pavel Janda – housle, Marek Zvolánek – trubka, Vilém Veverka – hoboj, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Musica viva pragensis, Pražští komorní sólisté, Ensemble 21, Petr Vronský, Zbyněk Vostřák, Tomáš Hála, Libor Pešek, Ondřej Kukal a Jakub Hrůša – dirigenti. Text: Č, A. Nahráno: 1999, 2003, 1992, 1968, 1962, 2011, 1971, 1982, 2002 a 2005 ve studiích Českého rozhlasu Praha, 1968 Dvořákova síň Rudolfina, Praha. Vydáno: 2012. TT: 140:00. DDD, AAD. 2 CD Radioservis CR0619-2.
Profil komorní tvorby jednoho z našich nejvýraznějších soudobých skladatelů Marka Kopelenta, v jehož tvorbě se zrcadlí prakticky celá 2. polovina století dvacátého a první desetiletí století nového, okomentoval autor velmi stručným, ale nadmíru podstatným způsobem. Okolnosti, za nichž díla vznikala, nemusí znát posluchač do detailu, charakter hudby, použití kompozičních prvků či náznak v názvu leccos napoví. Úvod patří skladbě Nářek ženy , melodram pro herečku, ženské hlasy, dětský sbor a žestě (1980). V nahrávce z roku 1999 je hlas Věry Galatíkové naprosto bezchybný pro tíživé sdělení, kde z beznaděje vyrůstá síla vzdoru a naděje lásky. Další je skladba z roku 1991 Co zpíval kos zatčenému a vznikla na verše Jana Zahradníčka převedené do francouzštiny. Nahrávka z roku 2003 reflektuje v hudbě smutek i povzbuzení pro všechny, kteří prožívají těžké časy. Mezzosoprán Kristýny Valouškové je jímavý, bohužel dikce ne vždy přesná a zvuková režie nahrávky rovněž vykazuje určité nepřesnosti. Black and White Tears z roku 1972 dala jméno celému projektu. Nahrávka z roku 1992 prokazuje velmi dobrou službu kompozici kontrastů, hravosti i náročnosti, což sólistka Marie Hřebíčková plně interpretuje s obdivuhodným výrazovým rejstříkem. Následuje Snehah pro soprán, jazzový alt z magnetofonového pásu a komorní soubor (1967). Dílo z období Nové hudby je odvážné, experimentální, žertovné a kompozičně rozevláté. Hlas Vlasty Průchové snadno rozeznáme jako vedoucí linku v nahrávce z roku 1968, kdy se zdál pokrok i v hudební sféře nadosah. Nénie s flétnou za zemřelou Hanu Hlavsovou (1960–1961) se vrací na počátek éry Nové hudby, je hledáním, nacházením a mísením zvukomalebných pasáží s dramatem a syrovostí. V nahrávce z roku 1962 navíc oceníme ušlechtilost projevu Kühnova komorního sboru umocňujícím sílu autorova sdělení. Agnus Dei pro soprán a komorní soubor (1983) odpovídá rovněž době vzniku s neutuchající, byť mírně se uvolňující normalizací, kde nelze nic s jistotou předvídat. Nahrávka pořízená až v roce 2011 s Irenou Troupovou v sólovém partu se však soustředila více na interpretaci nežli na sílu sdělení a trpí jistou mírou akademičnosti. Instrumentální část výběru uvádí Rozjímání pro komorní orchestr (1966), natočené v Rudolfinu v roce 1968 s Musicou viva pragensis pod vedením Zbyňka Vostřáka . Úžasná skladba v úžasném podání, spojení skladatele a ansámblu je prostě jedinečné, rozvíjející se drama s úzkostnou katarzí se právě v tomto roce tragicky naplnilo. V tomtéž roce vzniklo ještě Zátiší pro komorní soubor a Musica viva pragensis skladbu v roce 1971 stačila natočit. Ani toto dílo není lyrické, řeší konflikty a nemůže ani nechce být smířlivé. Sonáta s podtitulem „Veroničina rouška“ (1972) již naznačuje atmosféru počátku normalizace a nahrávka z roku 1982 má výborné interprety v Liboru Peškovi s Pražskými komorními sólisty . Kompozice Zastřený hlas nad hladinou ticha (2000) uvádí posluchače do zcela odlišného prostředí výstavy čínského malíře Čchin Š-Chuana, realizované v té době v Rudolfinu. Čistá bělost pláten s náznaky obrysů přírodních scenérií ztvárnil Kopelent vynikající koncepcí trubkového sóla s potřebnou dimenzí napětí i krásy. Poslední A Few Minutes with an Oboist (1972) bylo psáno pro festival v americkém Aspenu. Dostalo se mu sice jiných i velmi kvalitních uvedení, nahrávka z roku 2005 se sólistou Vilémem Veverkou však nemá konkurenci. Zaměření sólisty především na soudobou hudbu dodává interpretaci Kopelentovy skladby za doprovodu Ensemble 21 pod vedením Jakuba Hrůši excelentní vyznění.
Body: 5 z 6
