Maria Schneider Orchestra
Sky Blue
Steve Wilson, Donny McCasslin, Rich Perry, Charles Pillow, Scott Robinson – flétny, klarinety, saxofony, Tony Kadleck, Jason Carder, Laurie Frink, Ingrid Jensen – trubky, křídlovky, Keith O0Quinn, Ryan Keberle, Marshall Gilkes – trombóny, Gary Versace – akordeon, Ben Monder – kytara, Frank Kimbrough – piano, Luciana Souza – zpěv, Jay Anderson – kontrabas, Clarence Penn – bicí. Vydáno: 2007. TT: 63:11. 1 CD Artist Share Records AS0065.
Podněty k napsání většiny kompozic z alba Sky Blue vyšly z hudebních institucí, jmenovitě The LA Philharmonic Association (s Dianne Reeves na pozici kreativní ředitelky), Hunter College a kolektivu univerzit z Pennsylvánie a New England. Ptačími skřeky protkaná Cerulean Skies si svoji premiéru odbyla na loňském fenomenálním koncertě ve vídeňském Konzerthausu, který si Maria Schneider získala s lehkostí a šarmem sobě vlastním. Vždyť jen samotný pohled na dirigentské čarování Schneider je nezapomenutelným zážitkem.
Možná právě vnější impulsy vedoucí k napsání opusů mají podíl na mírné nekompaktnosti alba. O to víc ale vynikají jednotlivé kompozice a vybraní sólisté. Například Aires de Lando s komplikovanými polyrytmy na rytmickém základě peruánského landa, jež studovala nejen skladatelka, ale i hráči na perkuse Gonzalo Grau a Jon Wikan. Aires de Lando představuje kromě proplétajících se meter a groove cajonů i všemi barvami hrající klarinet Scotta Robinsona. Zručný a naprosto unikátně znějící klarinetista si na živá vystoupení obléká ptačí kostým a nepochybně se tak dokonale vciťuje do role opeřeného muzikanta, kterou mu přiřkla ornitoložka amatérka Maria Schneider. Její posedlost ptáky vyplývá na povrch v nejrůznějších skladbách, mimo jiné i Cerulean Skies či titulní Sky Blue s procítěným sólem Steva Wilsona. Její magicky instrumentované hudební ideje obohacují ptačí zvuky prováděné vybranými členy orchestru, a tvoří tak další patro už tak propracované hudební budovy, v níž se skvěle vyznají všichni členové orchestru.
Méně prostoru na modrém nebi dostávají ve srovnání se zahradním koncertem klavírista Frank Kimbrough, kytarista Ben Monder, akordeonista Gary Versace či uhrančivá zpěvačka Luciana Souza, přispívají však nenahraditelně do palety barev, kterou pro své hudební malování tak zručně využívá Maria Schneider. Řemeslná úroveň a invenčnost její tvorby je totiž na úrovni Sky Blue – tedy stratosféry. Pod každým sólem se rozehrává festival témbrů a zvukových ploch postupně energeticky narůstajících a ženoucích sólistu do katarze hudební supernovy a následného dynamického propadu do zvukové černé díry. Dokonalým příkladem může být sólo Donnyho McCaslina v už zmíněné, téměř nekonečné kompozici Cerulean Skies .
Do podobně pestrého kabátu se odívá i saxofon Riche Perryho v baladickém a prchavém Rich0s Piece či křídlovka a trubka Ingrid Jensen v úvodním The 0Pretty` Road . Jensen obohacuje zvuk své trubky i elektronickými efekty a la Truffaz a posiluje tak ještě víc příklon hudby Marie Schneider k plochám a tajemným témbrům, jež vyvažují někdy až příliš patetické nosné melodie. Charles Pillow vynáší pozitivní a vkusné sólo ke konci Cerulean Skies , aby mohl podobnou kartu rozehrát i další saxofonista Steve Wilson v závěrečné Sky Blue , skladbě s datem narození 2004. Sky Blue uzavírá stejnojmenné album s grácií vlastní jen Marii Schneider.
Po srdcervoucím albu Concert in the Garden je možná Sky Blue trošku krokem stranou, nikoli však vzad. Sky Blue si žádá soustředěný poslech. Pokud si k němu vezmeme dalekohled, možná na zvukové obloze uvidíme i ptáky, které chodí Maria Schneider pozorovat nejen do newyorského Central Parku. Ptáci se pak možná stanou součástí našeho života.
Body: 5 z 6
