Martha Argerich, Alexandre Rabinovitch, Nelson Freire, Michail Pletněv, Nicolasi Economou – klavír, Mischa Maisky – violoncello, Gidon Kremer – housle, Jurij Bašmet – viola, Peter Sadle, Edgard Guggeis – perkuse. Text: A, N, F. Nahráno: Mnichov, Herkules-Saal, 3/1983 (CD 1); Nijmegen, Concertgebouw, Concertzaal, 2/1993 (CD 2), Tokio, Sumida Triphony Hall, 5/1998 (živě) (CD 3); Berlin, Teldec Studio, 2/2002 (CD 4); Théâtre de Vevey, 8/2003 (CD 5); Salcburk, Grosses Festspielhaus, 3. 8. 2009 (živě) (CD 6). Vydáno: 2010. Produkce: Wolfgang Stengel (CD 1, 2), Helmut Mühle (CD 3), Sid McLauchlan (CD 4), Christian Gansch (CD 5), Sid McLauchlan (CD 6). 6 CD Deutsche Grammophon 477 8847 (Universal Music).
Umělkyně, která „ráda hraje na klavír, ale jen nerada je klavíristkou“, jedna z hrstky žen, které se uplatnily na světovém pianistickém kolbišti – Martha Argerich – dostala od firmy Deutsche Grammophon dárek ke svým sedmdesátinám, které nastanou letos 5. června. Vydavatelství přichystalo reprezentativní boxy s reedicemi nahrávek této rodačky z Buenos Aires, vítězky Chopinovy soutěže z roku 1965. Zatím vyšly tři se záznamy jejích sólových kreací, koncertů s orchestrem a nyní poslední s výběrem z komorních skladeb.
Citátu v úvodu lze rozumět tak, že Martha Argerich nechce být středem pozornosti, příčí se jí zájem médií, není jí příjemná obchodní stránka koncertního provozu. Mohlo by to vypadat jako póza, ale několikeré přerušení její dlouhé kariéry a soustředění se na komorní hru svědčí o tom, že Argerich prostě není sólistický typ. Ne že by pro to neměla předpoklady: její mimořádný talent byl rozpoznán už ve třech letech; strhující technika, tón až orchestrální, verva a nasazení ničím nepřipomínající „dámskou“ hru uchvacovaly publikum a kritiky od počátku šedesátých let.
Spontaneita a živelná muzikálnost přivábila k této vnitřně i navenek krásné ženě umělecké partnery spřízněného naladění. A tak si můžeme na šesti CD této kolekce připomenout vzácné okamžiky vzájemného souznění, jako byl květnový večer v Sumida Triphony Hall v Tokiu roku 1998 s Mischou Maiským a Gidonem Kremerem (Trio č. 2 op. 67 Dmitrie Šostakoviče a Čajkovského Trio a moll op. 50 ). Ti tři znějí tak uvolněně a přitom koncentrovaně – dokonalost a vyváženost tady nejsou pracně vycvičeným výsledkem, ale jediným možným stavem. Interpretace je zbavena jakékoli vykalkulovanosti, Šostakovič zní existencionálně a hlavní téma první věty velkého Čajkovského tria v sobě obsahuje všechnu bolest světa.
Ve stejném složení vznikla v Berlíně roku 2002 nahrávka Schumannových Fantastických kusů op. 88 , která je spolu s Brahmsovým Klavírním kvartetem č. 1 g moll op. 25 na dalším z šesti disků. Ačkoli se nemohu zbavit dojmu, že viola Jurije Bašmeta – nástroj s unikátní barvou – ne vždy ladí v unisonu s houslemi, je výsledný zvuk jedinečný. Spontaneita a nekompromisní muzikalita jsou schopny umlčet slova jakékoli kritiky.
Martha Argerich patří k nemnoha klavíristům, kteří jsou ochotni sdílet pódium a ovace s druhým hráčem téhož nástroje ve specifickém oboru klavírního dua. Dvě CD tohoto komorního kompletu patří společným nahrávkám s Nelsonem Freirem , další Michailu Pletněvovi a poslední předčasně tragicky zesnulému klavírnímu partnerovi Nicolasi Economou . S posledně jmenovaným natočila suitu z Čajkovského Louskáčka , který je ohňostrojem technických záludností, přičemž jako by na nás oba pianisti vesele pomrkávali; Symfonické tance op. 45 Sergeje Rachmaninova jsou ve verzi s Economou v mnohém ohledu lepší než snímek pořízený s životním partnerem Argerichové Alexandrem Rabinovitchem .
Studiový snímek Bartókovy Sonáty pro dva klavíry a bicí nástroje realizovaný s dlouholetým přítelem pianistky Nelsonem Freirem a perkusionisty Peterem Sadlem a Edgarem Guggeisem dokazuje, že ani hudba 20. století nemusí být nutně interpretována „analyticky“. Ravelovu Mou matku husu tu můžeme porovnat v Sadlově transkripci pro dva klavíry a bicí (upravil i Španělskou rapsodii téhož autora), což dodává partituře orchestrální rozměr, s autorskou klavír na čtyři ruce s Michailem Pletněvem. Ten je autorem virtuózní transkripce suity z Prokofjevovy Popelky , již duo Argerich-Pletněv natočilo poměrně nedávno: v roce 2003. Tato nahrávka působí jako přátelský souboj dvou strojů vyladěných k maximální technické preciznosti.
Schopnost naslouchat a být slyšet, ustoupit a prosadit se, stmelit komorní soubor a vtisknout mu specifický charakter, zůstat sám sebou nikoli na úkor ostatních – to jsou předpoklady dobrého komorního hráče. Martha Argerich je těmito schopnostmi obdařena vrchovatě a tento box, který nemá slabá místa, je toho důkazem.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
