Přestože by Tyner mohl sáhnout do bohatého archívu svých skladeb, z nichž mnohé jsou dnes vlastně jazzovými standardy, a nahrát album s ad hoc studiovou sestavou, zvolil cestu složitější, ale umělecky mnohem hodnotnější. Vědom si toho, že skutečná jazzová kapela potřebuje určitý čas k tomu, aby v ní bez překážek proudila kreativita a hráčská empatie, sestavil svůj nový kvartet již dostatečně dlouho před nahráváním. Z nahrávky Land of Giants je úsilí věnované zažití repertoáru rozhodně znát. Tynerův generační souputník, vibrafonista Bobby Hutcherson , i o mnoho mladší členové rytmické sekce, basista Charnett Moffett a bubeník Eric Harland , vyhovují charakteru Tynerova nového hudebního materiálu mimořádně. Kapela má rovněž velmi dobrý zvuk, podepřený ne příliš obvyklou kombinací relativně perkusivních nástrojů piana a vibrafonu.
Sérii vlastních Tynerových kompozic (starších i nově napsaných), doplněných o tři notoricky známé standardy, zahajuje vyvedená modální kompozice Serra Do Mar střídající nekompromisní swing, poháněný motorem basisty Moffetta, a quasi latinskoamerické pasáže. Kompozice prezentuje většinu stylových poloh, v nichž je Tyner králem, tedy promyšlená ostinata basy v unisonu s levou rukou pianisty, nadýchaný harmonický polštář zachovávající sólistovi komfort a zároveň improvizační svobodu, typické vlastní reharmonizace a neopakovatelné frázování v pravé ruce. V rychlém tématu Steppin' pak svým brilantním sólem zacpává pianista ústa kritikům, kteří snad v nedávné minulosti nabyli dojmu, že by měl možná víc cvičit. Jeho pojetí standardů If I Were A Bell či In A Mellow Tone je rovněž kvintesencí Tynerova klavírního stylu, na němž dodnes staví mnoho moderních jazzových pianistů.
Bobby Hutcherson nezůstává pozadu a jeho hra je technicky brilantní i vkusná. Barevně se jeho nástroj s klavírem pojí skvěle, zvláště třeba v Tynerově originálu Manyaluca , dalším modálním klenotu v rovném cítění. Zklidnění před závěrečnou gradací v tomto opusu přináší basový dialog vedený Moffettem se sebou samým na platformě neomylně šlapajícího doprovodu Erica Harlanda . Jeden hlas obstarává smyčec, na něj odpovídá pizzicato. Moffett je vůbec nejen ne uvěřitelný virtuóz, ale zároveň i hráč schopný podřídit se potřebám kapelového groovu, do nějž přispívá nejen rytmickou precizností, ale i struny trhající energií. Všudypřítomné pleskání strun o hmatník je slyšet ve všech kompozicích na albu, s výjimkou sólové verze standardu For All We Know , jehož se tvořivě ujal leader.
V The Search se kvarteto vydává do neprobádaných harmonicko-melodických končin ve stylu „time no changes“, ale výsledkem není vzájemné hledání se členů kapely, jak by snad mohl napovídat titul skladby, nýbrž kompaktní a empatický freejazzový celek, zakončený zdravě naštvaným sólem bubeníka Harlanda .
Muzikanti si nahrávání nepochybně mimořádně užili, jen zřídka je ze studiových nahrávek slyšet tolik pokřikování a povzbuzování. Ve výsledku je to také náležitě cítit. Land of Giants představuje možná jen fantasticky zahraný jazz bez ambicí posunout vývoj hudby, krédem McCoy Tynera je dnes ale zodpovědnost k publiku: „Cítím se povinen posluchače nejen hudebně provokovat, ale i dosáhnout toho, aby se cítil dobře.“ Je vysoce pravděpodobné, že po poslechu jeho nového alba budete mít právě takový pocit.
Vydavatel: Telarc / Classics
Stopáž: 60:21
Nahráli: McCoy Tyner – piáno, Bobby Hutcherson – vibrafon, Charnett Moffett – kontrabas, Eric Harland – bicí
Body: 4 z 6
