Laure Crumière – soprán, Evelina Borbei – piano, Emmanuel Bellanger – violoncello a umělecké vedení . Text: F. Nahráno: 24. – 27. 5. 2012. Vydáno: 2012. TT: 61:02. DDD. 1 CD Malibran Music CDRG 202.
Francouzská společnost Malibran zásobuje dlouhodobě mezinárodní trh s „vážnou” hudbou hodnotnými sériemi (leckdy raritních!) starých, ale i nových nahrávek francouzské hudby, což zejména pro posluchače českého znamená značné obohacení: Zatímco již od počátku 19. století česká kultura přijímala rozhodující umělecky i politicky pokrokové vzory právě od té francouzské, což jí též výrazně pomáhalo vymezovat se vůči kultuře německé (kupř. Vrchlického tvorba je nemyslitelná bez Huga /a Danta/), a od 60. let 20. století vycházely monumentální Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol., už svým rozsahem dosud v rámci české literární historiografie nesrovnatelné, v posledním čtvrtstoletí u nás zájem o francouzskou kulturu (řekněme starší roku 1918) nesmírně upadá a kupř. s Berliozem se český posluchač/divák živě v podstatě nemůže seznámit; na jevištích se ještě občas objeví něco z hrstky populárních kusů jako Carmen nebo Faust . (Výjimkou byli Lakmé a /nově/ Pelléas a Mélisanda , příp. Werther , před pár lety Robert Ďábel .) Francouzská kultura přitom tu českou stále může inspirovat tím, čím inspirovala i generace formující svébytnou „vysokou“ českou kulturu, tj. především strukturovaností a dynamickou tvárností zprostředkovacích kategorií, obsahově-formálních licencí estetického ozvláštnění, smyslem jednak pro imanentnost poetické jedinečnosti umělecky uchopovaného, jednak pro sociální dimenzi uchopování vůbec. Francouzská opera však zůstává poněkud v pozadí i na mezinárodním poli, těžko se probojovávajíc v době vrcholné komercializace provozu, protože platí, že je velmi obtížné díla francouzské velké, lyrické, ale vlastně i komické opery (hlavní žánry v rámci 19. století) provést průměrně; Verdiho či Shakespeara neznemožní sebehorší provedení, protože jejich dramaturgickým korektivem je vždy maximální realismus romantických příběhů, zatímco u Francouzů tomu je – většinou naopak! Tvůrčí univerzalita nespočívá ve vytvoření naprosto svého, nového, nýbrž v novém uchopení existujícího, můžeme shrnout s G. K. Chestertonem; Romeo a Julie nejsou žádnou „novou“ koncepcí lásky, lásky, jaká dosud nebyla, nýbrž zvěčněním Lásky, jaká byla, ale málokdo ji tak chápal, tj. je nalezením, nikoli kladením. To ovšem neplatí tolik pro francouzskou kulturu, zejména hudbu a operu – tam jde vždy spíše o dialektiku reflexe než o sjednocení „Světa“ a „Země“; – toto je spíše regulativní perspektivou. Tímto směrem vystoupil již v počátku „velké opery“ z jejího omezeného spektakularismu sám Auber Němou z Portici a Manon Lescaut , po něm pokračoval Gounod (zejména v Mireille ) a jakýmsi završitelem „opéra lyrique“ byl Massenet. (Po něm přichází Debussy; všimněme si přitom příznačného splynutí politicko-sociálně integrovaného celkového náhledu s prohlubovaným prožitkem autenticky individuálního u Zoly – pokud byl velmistr naturalistického románu zároveň obhájcem a /v próze!/ „praktikem“ impresionistické malby jednotlivého, nejednalo se naprosto o protikladný nesoulad, nýbrž o vrchol nejryzeji francouzského umění: umění, které spojuje občanskou angažovanost a esteticky-formálni brilanci reflexe.) Firma Malibran záslužně připomněla sté výročí úmrtí a sto sedmdesáté výročí narození Julese Masseneta vydáním letos pořízené nahrávky jeho málo známých písní, navíc s obsáhlým katalogem, přinášejícím texty všech (dvaceti čtyř) písní. Jejich interprety jsou soprán a klavír, někdy violoncello. Nahrávka (a repertoár sám) dokazuje, že Francie může nabídnout v oblasti písňové tvorby často netušené bohatství, tak jako schubertovské či mahlerovské Německo, bylo by ovšem třeba jí věnovat stejný prostor, ne tedy „jen“ Berliozovým Letním nocím apod. Francouzské umělecké písni se sice věnovaly osobnosti jako Gérard Souzay, Joan Sutherland či Victoria de los Angeles, přesto na svého „Dietricha Fischer-Dieskaua“, tj. specialistu odhodlaného pojmout kompletní díla alespoň stěžejních autorů, spíše ještě čeká. Tak jako Berlioz napsal, že lidský hlas je ideální nástroj, a dal jemu ztvárnit dramatický celek, v každém zpěvu celý jeden příběh, tak rovněž Massenet, formující i plochy svých oper prvořadě z výrazových maxim rozhodujících momentů, žádá od interpreta prožitek, pochopení, a následně zpřítomnění zapsaného, jež většinou znamená toliko náladu, záblesk vzpomínky, emoce. (Z emocionálně zhuštěných miniatur ostatně vybudoval také Bizet svou Carmen, ovšem s geniálním sklenutím jejich dramatického celku, tak jako Gounod v Mireille.) Sopranistka Laure Crumière prokázala potřebný smysl pro specifikaci jednotlivých „žánrových obrázků“, mezi nimiž nechybí ani „Chant provençal“; zpívá jemně, se smyslem pro frázi, přitom však neulpívá na sentimentalizujícím lyrismu, v nějž upadnout často u Masseneta hrozí. (Což ale neznamená, že Massenet sám je sentimentalistou! Není jím, ani v Manon, tak jako Dumasova Dáma s kaméliemi je, respektive může být mnohem více než lacině dojímavou kompenzací zvěcnělého měšťáckého vědomí – to právě dokázal Verdi. Připomínáme přitom stylotvorné interpretační počiny Richarda Bonynga.) Na jednu stranu cením tedy u předkládané nahrávky schopnost vyhnout se jakési prašansonové navoněné rozechvělosti, smysl pro záblesk kreaturální živoucnosti (přítomné přece i u Bertranda, nemluvě o Mistralovi či Zolovi!), na druhou stranu, snad trochu paradoxně a v rozporu s prvým, hledáme trochu výraznější, osobitější, rozhodnější interpretační osvojení, ve stylu nesrovnatelného představitele některých francouzských rolí Alfreda Krause. Nalézt odpovídající rovnováhu mezi lyrickým a epickým, „subjektivně“ kontemplativním a „objektivně“ reflektujícím rozměrem je v případě francouzské písně i opery základní, permanentní úlohou, a její interpretaci tak můžeme shledat ještě obtížnější než interpretaci písně německé. Nalézat tuto rovnováhu je ovšem závazkem i požitkem, jimž dostávat nechť stále uvědomovanější a úspěšnější praxí francouzské i cizí (nejlépe české!) interpretace!
Body: 4 z 6
