Meredith Monk – zpěv, klavír, Bohdan Hilash – basklarinet, John Hollenbeck – perkuse, Vocal Ensemble. Produkce: Manfred Eicher. Text: A. Nahráno: 1/2007, Avatar Studios, New York. Vydáno: 2008. TT: 65:16. DDD. 1 CD ECM 476 6391 (distribuce 2HP Production).
Z dílny americké performerky Meredith Monk k nám přes oceán doléhají většinou jen konzervované produkty jejích aktivit – musíme se tedy obejít bez mimohudebních souvislostí, jichž mívá ve svých projektech mnoho vrstev. Naštěstí i samotná její hudba poskytuje velký prostor posluchačově intuici a umožňuje nalézat si souvislosti vlastní, ale na druhou stranu to není jen tak nějaké pábení, takže je například škoda, že vydavatel neotiskl v bookletu alespoň texty jediných dvou písní, které obsahují verbální sdělení (Last Song a Between Song ), aby neanglickým posluchačům pomohl zapojit při vnímání i druhou signální soustavu. Úvodní Last Song (Poslední píseň) je jemnou narážkou na téma projektu Impermanence , jímž Meredith Monk (nar. 1942) nepřináší nic nového, ale jako mnoho jiných jejích vrstevníků bilancuje. Zpívá o „poslední šanci, posledním tanci, poslední lásce, posledním východu, poslední večeři“ a o spoustě dalších posledních věcí, které zdánlivě jen vyjmenovává, ale tím je připomíná a souvislosti už naskakují samy. V ostatních skladbách – pokud jsou s vokální složkou – už většinou slova v podobě souvislých textů nejsou, často se vůbec nejedná o slova, nýbrž o zvuky, které lze vydávat tělem – hekání, dech, hlásky – a jsou melodicko-rytmicky opracované. Meredith Monk je jednou ze svých mnoha rolí také choreografkou a tanečnicí a podle mého názoru její skladby jsou často vlastně choreografiemi pro lidský hlas (Little Breath ). CD Impermanence (Nestálost) je audio verzí stejnojmenného koncertního, respektive scénického projektu, který je ovšem ve skutečnosti mnohem živější, obsažnější a sdělnější – zahrnuje i video a pohybovou složku. Šestnáct tracků je šestnáct částí scénického projektu – šestnáct zastavení, šestnáct meditací na věčné téma „život“ – jeho trvání, jeho kontinuitu nebo diskontinuitu, jeho nosné položky – lásku, zdraví, tělo. Na scéně to vypadá tak, že každá část je vždycky ohlášena titulem a pak se předvede. Vazba mezi jednotlivými částmi je velmi volná – je to šestnáct variací na totéž téma – ale variací scénických, nikoliv hudebních. Důležitou roli hraje práce se světlem a s prostorovým detailem – možná by bývalo lepší nabízet Impermanenci jako DVD. Takto jsme nuceni akceptovat cédéčko jako šestnáctidílnou suitu, která je ale – analyzována z čistě hudebního přístupu – jako celek poněkud roztříštěná a upřímně řečeno těžko uposlouchatelná. Jednotlivé části jsou autonomní a mezi tracky je možné bez újmy přeskakovat. Významový posun původního scénického projektu je v audio verzi nasnadě.
Stylově je Meredith Monk po celých již asi čtyřicet let, kdy působí na americké, potažmo mezinárodní hudební, divadelní a filmové scéně, více méně pořád stejná – minimal blízký Philipu Glassovi a ranému Stevu Reichovi (Maybe 1 a 2 ). Na nahrávce jsou vedle typických, žensky něžných, jakoby lehce nahozených skladeb s těžištěm ve vokální složce (Liminal, Particular Dance, Passage, Slow Dissolve, Rocking, Mieke‘s Melody ) i všelijaké experimenty (například skladba Disequilibrium je psána pro hlasy a kolo od bicyklu, čistě zvukovými kompozicemi jsou rovněž Sweep 1 a 2 ) nebo části hutnější, hybnější (žertovné Skeleton Lines , jazzově zkarikovaný Totentanz ). Meredith Monk sama účinkuje v deseti skladbách, náročnější klavírní partie hraje Allison Sniffin . Pro ansámblové vokální části má skladatelka vlastní Vocal Ensemble , který dokonale rozumí jejímu světu a dokáže být rozverný, hravý i kontemplativní.
Body: 4 z 6
