John Scofield – kytara, Vince Mendoza, Florian Ross, Jim McNeely – aranžmá, Metropole Orkest, Vince Mendoza – dirigent. Vydáno 2010. TT: 55:08. 1 CD Emarcy 0602527 144504 (distribuce Universal).
Scofieldova schopnost hudebních mimiker je dostatečně známa, dokáže splynout s nekompromisně jazzovým ansámblem, s jambandovou smečkou a stejně tak se soulovou či bluesovou rytmikou. Jeden z nejzásadnějších žijících kytaristů ovšem už dokázal zaranžovat i poměrně početný orchestr na albu Quiet s nedostižným Waynem Shorterem a propojit světy jazzu a klasiky v týmu s Mark-Anthony Turnagem projektem Scorched . Ani nejnovější velkokapelová spolupráce s holandským Metropole Orkest není tedy žádným velkým šokem. Ještě méně překvapivá je Scofieldova spolupráce s Vince Mendozou , jejíž počátek sahá do devadesátých let, kdy Scofield přispěl svým ojedinělým hlasem na Mendozův debut. S různě dlouhými přestávkami se Mendoza a Scofield na hudebním poli potkávají dodnes, většinou s nepřehlédnutelným úspěchem.
Za číslem 54 v názvu alba se skrývá počet členů orchestru Metropole Orkest. Ano, celých čtyřiapadesát hudebníků se podílelo na zhmotnění aranžérských představ svého uměleckého ředitele Vince Mendozy (autor aranžmá naprosté většiny skladeb) s asistencí Jima McNeelyho (aranžér Out of the City ) a Floriana Rosse (aranžér Imaginary Time ). Matérií pro aranžérské tvarování jsou především Scofieldovy skladby z nejrůznějších období s dvěma skladatelskými příspěvky z pera šéfa orchestru Vince Mendozy (Jung Parade a Say We Did ). Scofieldovy kompozice mají tradičně chytlavé melodie, aranžéři nemusí zbytečně čarovat, vše zní přirozeně, nenásilně, odlehčeně. Neopakovatelné téma Peculiar z alba Groove Elation vyzní i v pompézním obsazení vtipně a zachovává si syrovost originálu, nakolik je to v tak velkorysém obsazení vůbec možné. Metropole Orkest je totiž zřejmě největší regulérně fungující pop-jazzový bigband na světě a jako takový i zní. Barevně, široce, precizně. Ve své stylové přizpůsobivosti se orchestr úspěšně snaží přiblížit svému frontmanovi, nabízí nejen profesionálně odehrané party, ale i zajímavé sólisty s osobitým rukopisem. Sóla Paula van der Feena , Ruuda Breulse , Hanse Vroomanse a dalších sice nemají jazzový kouř Johna Scofielda, karikaturou ovšem nejsou ani za mák.
Scofield se ostatně jako sólista neustále vyvíjí, a to jak hudebními idejemi, tak zvukem. Změna značky zesilovače a tloušťky strun jsou pro Scofielda branou k ještě výraznější expresi, návratu ke kořenům kytarového zvuku. Technické limity, jež syrové zapojení bez efektů Scofieldovi působí, jsou ve výsledku výhodou. Každý z tónů má potom ještě jasnější mínění, příběhy větší hloubku, emoce širší prostor. Křupavý a zároveň dužnatý zvuk Scofieldovy kytary se nádherně pojí s barevným zvukem Metropole Orkest, jeho smyčcovou i dechovou sekcí s poměrně vzácnými témbry hoboje, lesního rohu či harfy. Valná část úspěchu na poli zvukové vyrovnanosti jde pochopitelně na vrub Mendozovi, Neelymu a Rossovi i kvalitní práci ve studiu. Scofield ve výsledném mixu dominuje velmi příjemně, o pozornost nekřičí, prosazuje se cestou svého tučného tónu i nenapodobitelné melodické invence.
Málokdy se podaří, aby se v bigbandovém aranžmá zachovala syrovost malokapelového originálu, Mendozovi, Scofieldovi a Metropole Orkest se však toto většinou překvapivě daří. Občas se vám sice zasteskne po nevázanosti Idrise Muhammada či drivu a polyrytmické průsvitnosti Billa Stewarta, nakonec ale musíte i rytmice Metropole Orkest přiznat kredit. Pod rukama dirigenta Vince Mendozy Metropole Orkest rozkvétá a nabízí Johnu Scofieldovi inspiraci plnými hrstmi.
Body: 4 z 6
