Michel Benita – kontrabas, baskytara, kytara, klávesy, perkuse, zpěv, perkuse, samply, FX, programování, hosté: Stephanie McKay – zpěv, Jalal – zpěv, Nils Petter Molvaer – trubka, Dhafer Youssef – oud, zpěv, Pierre De Bethmann – Fender Rhodes, Stéphane Guillaume – flétny, basklarinet, Philippe Garcia – bicí, FX, zpěv, Ingrid Rieber – mluvené slovo, Archie Shepp – zpěv, Erik Truffaz – trubka, Paolo Fresu – trubka, Ronnie Patterson – zpěv. Vydáno 2005. TT: 59:09. 1 CD Disques Deluxe/Discograph.com 60 97105.
Etablovaný francouzský basista a skladatel, 51 let, účinkování s řadou světových špiček (Solal, Lovano, Redman, Portal atd.), swingující duše Francouzského národního jazzového orchestru v 80. letech – to jsou charakteristiky Michela Benity , a také atributy, jež je u nás nezvyklé spojovat s elektronickou hudbou. Ne však ve Francii. V Paříži obdobné fúze jen kvetou, spojuje se dříve nevídané. Snad specifický genius loci způsobil, že se tu elektronikou začalo po svém zabývat množství invenčních jazzmenů – Pierre De Bethmann, Erik Truffaz, Laurent de Wilde či Julien Lourau.
Michel Benita autorsky debutoval u značky Label Bleu s objevným jazzovým albem Preferences (1990) a naznačil tak spolupráci s Aldo Romanem a Dewey Redmanem v následujících letech. Z pozdější doby stojí za zmínku třeba triový snímek s „vietnamským objevem“ NguyÇn LÇ (ELB, 2001). S e-jazzovým okruhem však Benita až donedávna spojován nebyl. Něco poodhalilo známé spojení s Erikem Truffazem v Ladyland Quartetu (deska Mantis a čerstvá Saloua). Nejrůznějším elektronickým zařízením přičichl zřejmě ve studiu při práci na filmové hudbě, loni se pak na francouzských pódiích předvedl multimediální performancí „Translate“, kde improvizoval sám na kontrabas a sampler. Projekt ovlivněný soudobou taneční scénou příznačně doprovázela vizuální umělkyně Judith Darmont a příležitostně přizvaní hráči. Právě tato představení byla podkladem pro Drastic .
Benita není rozeným elektronikem. Proto se ani nesnaží být (v rámci stylu) konzistentní. Ve svých čtrnácti miniaturách se prostě prochází po rozličných elektronických krajinách, které má rád. Úvodní This is The Moment svým sepětím kontrabasu s Fender Rhodes pianem a d'n'b připomíná nahrávky Laurenta de Wilde, nechybí tu dub (Dub Team ), jakýsi futuristický soul (Something's Wrong ) či technofunk Alles Ist Möglich , jenž zní s německy mluveným textem Ingrid Rieber trochu jako parodie. Drastic je tedy žánrově pestré, což nemusí být na závadu. Někdy se však vkrádá pocit, že CD sevřenější koncepci postrádá: v jednotlivostech zní zajímavě, v celku až příliš různorodě. Asi nejsvětlejším okamžikem je Benitův exkurs do oborově kompetentnějšího Norska – Nils Petter Molvaer (trubka) a Dhafer Youssef (oud, zpěv) tu celkem logicky připomínají výstřižek z jejich společného účinkování na desce Digital Prophecy (2003). Zajímavé je přepracování balady Whispering , Benitovy autorské kompozice, jež se objevila na Truffazově poslední desce Saloua, zde byl však původně trumpetistův sólový part přepsán pro kontrabas (takže se ve studiu navrstvily dvě basové linky – rytmická a sólová), doplněny jsou vstupy basklarinetu.
Od alba tedy nečekejme „postdavisovský jazzrock“ Truffazových formací, Drastic má blíže k tanečnější klubové scéně a z jazzového publika zřejmě zaujme příznivce Jona Hassella či již uvedených vzorů. Jen to studiové experimentátorství zní někdy až příliš uměle.
Vydavatel: Disques Deluxe/Discograph.com
Stopáž: 59:09
Body: 3 z 6
