Atlantis Brno 2004, ISBN 80-7108-256-2, 79 s.
Zásadním problémem publikace je její název, jenž ji předhazuje recenzentům hudebních časopisů, doporučuje hudebním knihkupectvím a ty ostatní nabádá, aby ji zařadili do jinak skrovného regálu „hudba“. Milan Kundera je velký milovník Janáčka a pro jeho propagaci vykonal mnohé, o tom není pochyb. V hudebně historickém oboru má jméno Kundera své místo: muzikolog a hudební pedagog Ludvík Kundera byl spisovatelův bratranec. Snad i z tohoto důvodu je Milan Kundera považován v hudebním světě za autoritu a s citacemi jeho esejistického a beletristického díla, do nějž hudební svět často prolíná, se již dříve někdy zacházelo jako s odbornou literaturou (připomínám v HARMONII recenzovanou Janáčkovu monografii Meinharda Saremby, jež se v citacích odvolává například na Kunderův Žert ). Útlá knížečka je jinak milým počtením a vypovídá o Kunderově lásce k Janáčkovi člověku i k jeho hudbě, odborná knížka to však z mnoha důvodů není.
Jsou v ní soustředěny tři texty, napsané ve Francii mezi roky 1991-2004: Hledání přítomného času , Liška Bystrouška, drásavá idyla a Nepravděpodobný osud (rozhovor s Tomášem Sedláčkem), přičemž se některé pasáže v textech opakují. To sice svědčí o neměnnosti Kunderových názorů, ta však může být i přítěží. Konkrétně: první text, Hledání přítomného času, je pokusem o uplatnění textové kritiky na hudební dílo, metoda, jež v posledních letech zažívá rozkvět a muzikologii rozhodně obohatila. Zde je však zásadní metodologický problém v tom, že Kundera ve srovnání Hemingwayovy povídky Kopce jako bílí sloni srovnává „jablka s hruškami“, totiž sémantický výklad literárního textu (Hemingwayovu povídku) a problém živé interpretace a inscenování operního díla (Kovařovicovy zásahy do Její pastorkyně ). Duchaplně se tvářící rozklad o nepochopení Hemingwayova textu Jeffreyem Meyersem od počátku směřuje ke Kunderovu odsouzení Kovařovice v závěrečném odstavci: „Je vidět, že kýčovitá interpretace není osobní zvrhlostí amerického profesora nebo pražského dirigenta z počátku století, […] je to svod, přicházející z hlubin kolektivního podvědomí.“ Ponechme stranou, že si Kovařovic skutečně nezasloužil zavržení, jakého se mu dostávalo od Janáčkových apologetů, a připomeňme jen, že by přirovnání mohlo sedět nanejvýš v případě, že by Hemingwayovu povídku někdo zdramatizoval, podrobil ji škrtům a vymyslel jí jednoznačný závěr. Takto je však čtyřicet stránek Kunderova textu jen ukázkou chybné metodologie. Druhý text, Liška Bystrouška, je mimo jiné pajánem na zásluhy Maxe Broda o Janáčkovu propagaci, které jsou jistě nezpochybnitelné. Kundera je svým způsobem v tomto duchu Brodovým pokračovatelem, a proto ani tentokrát není zcela objektivní. Je zvláštní, že on, který tolik hájil v předchozím textu nedotknutelnost Janáčkovy partitury, se ani v nejmenším nezmíní o tom, že Brodův překlad Lišky Bystroušky je zkrátka úplně jiným textem. Soustředil se pouze na závěrečnou scénu se žabáčkem, kterou si skladatel před Brodem obhájil, ale veškeré další obsahové posuny, které Brodův překlad (pro německojazyčné publikum vlastně neodvolatelně) zafixoval, ponechává stranou. V posledním textu (rozhovoru) se Kundera rozhořčuje nad nepochopením Janáčka, jež mimo jiné způsobují nevalné slovníkové formulace. Nemohu se ubránit dojmu, že uvedené příklady byly spíše záležitostí chybných překladů (místo „politické myšlení“ mělo asi stát „národní smýšlení“, místo „socialistická ideologie“ asi „sociální cítění“, s. 62). Všichni, kdo pracují se slovníky či do nich píší, to dobře znají. Stěží lze souhlasit s Kunderovým tvrzením, že Schönbergova hudba „nikdy nebyla sama“, zatímco Janáčkovi chyběl Adorno, a proto jeho hudba „velmi dlouho zůstává sama“ (s. 68), opakuje se „odsouzení Kovařovicovo“ atd. Mezinárodní společnost pro soudobou hudbu nebyla „takzvaná“ (s. 78) a příčiny skandálu pražské premiéry Bergova Vojcka spočívaly jinde než v konzervativnosti pražského publika. Abych se vrátila k úvodu: do odborně zaměřených hudebních knihoven Můj Janáček nepatří.
Vydavatel: Atlantis Brno 2004
EAN: 9788071082569
Body: 0 z 6