Miles Davis
At Hammersmith Odeon, London 1982
Miles Davis – trubka, Fender Rhodes, Bill Evans – soprán a tenor saxofon, flétna, Mike Stern – elektrická kytara, Marcus Miller – baskytara, Al Foster – bicí, Mino Cinelu – perkuse. Nahráno: live, 21. 4. 1982, Hammersmith Odeon Londýn. Vydáno: 2007. TT: 84:14. 1 DVD Jazz Door JD 11036 (distribuce Panther).
Video záznam koncertu Milese Davise z londýnského Hammersmith Odeon (1982) je zajímavý ve vícero ohledech. Především je to nyní jediné legálně distribuované video Davisova koncertního bandu let 1981-1982 a jde také o jeden z mála snímků, zachycujících koncert této skupiny v celé své úplnosti (oficiální záznam Columbie na známé We Want Miles je ve skutečnosti zkráceným sestřihem ze tří různých vystoupení, ačkoli zní jako docela kompaktní celek, úplný záznam obsahuje pouze v Japonsku vydaná deska Miles! Miles! Miles!).
Připomeňme fakta. Roku 1975 se Davis na dlouhých pět let koncertně odmlčel. V letech 1975?-?1980 sice nemlčel úplně (ve studiích Columbie i tehdy zanechal množství nového materiálu, který však dosud není zpřístupněn), jeho znovuobjevení na scéně přesto bylo právem oslavováno jako „velký návrat“. Nejprve vkročil do studia, aby natočil materiál k desce The Man With The Horn (leden-červen 1981). Ještě téhož roku následovalo krátké, ale velmi intenzivní turné po USA a Japonsku – zde byla brzy natočena živá We Want Miles (produkce Teo Macero), která byla teprve tím pravým návratem (vzbudila mnohem příznivější reakce než předchozí, poněkud sterilní studiový „debut“ této etapy). Roku 1982 se Davis po dlouhé době, kdy si léčil své fyzické, a zřejmě i psychické neduhy, objevil také v Evropě. Londýnský záznam z Hammersmith Odeon z 21. 4. 1982 (Jazz Door nesprávně uvádí 20. 4.) přitom představuje významný střípek v mozaice tohoto období.
Na Davisovi je znát, že po dlouhé odmlce není dosud zcela ve formě (i když se dramaticky zlepšuje), k předcházejícímu období 70. let se vrací vlastně jen přepracovanou verzí Ife , potažmo Al Fosterem na postu bubeníka (který ale hraje docela jinak než dřív). Jinak jde o rázný řez v podobě nového, mladého obsazení i repertoáru. Výběr skladeb i jejich provedení je prakticky totožné s We Want Miles (viz Back Seat Betty , Gershwinova My Man`s Gone Now , Aida =Fast Track , Jean Pierre ), navíc je tu Fat Time z úvodu The Man With The Horn a starší Ife .
Pokud známe album We Want Miles, moc překvapení se logicky na DVD nedočkáme – její alchymie a delikátní pnutí mezi funkem, straight-ahead jazzem i rockem jsou zde zkrátka všudypřítomné. Stopáž prozrazuje, že je tu mnohem více prostoru pro improvizační plochy jednotlivých protagonistů. To však může být vnímáno i negativně: na We Want Miles vybral Teo Macero ty nejlepší pasáže ze tří koncertů, často je taky krátil a vytvořil tak záměrně mnohem koncentrovanější obraz daného seskupení; při srovnání pak DVD působí přece jen poněkud zdlouhavě. Slova chvály si zaslouží rytmika, její obsazení i dnes zní úžasně, zejména Miller srší nápady, přitom (na rozdíl od dneška) nezahlcuje basistickým exhibicionismem, ale vždy dokáže sloužit celku.
V obrazové kvalitě (původně jde o záznam BBC) i ozvučení DVD poněkud pokulhává. Přesto je At Hammersmith Odeon důležitým historickým dokumentem, dlouho chybějícím článkem, kterému je dobré věnovat pozornost.
Body: 4 z 6
