Miroslav Vitouš
Universal Syncopations II
Bob Mintzer, Gary Campbell, Bob Malach – saxofony, Randy Brecker – trubka, Daniele di Bonaventura – bandoneon, Vesna Vaško-Cáceres – zpěv, Miroslav Vitouš – kontrabas, Gerald Cleaver, Adam Nussbaum – bicí. Vydáno: 2007. TT: 50:02. 1 CD ECM Records 2013 1718357 (distribuce 2HP Production).
V propojování hudebních světů i nadále pokračuje jeden z velikánů české basové školy Miroslav Vitouš, v druhém díle ságy Universal Syncopations. Její první díl od roku 2003 zakoupilo přes 80 000 fanoušků vydavatelství ECM a zručného kontrabasisty samotného, a to je věru výsledek mimořádný. Vitouš dodnes platí ve světě za ikonu kontrabasu, ač jeho hudební život v posledních dekádách už není zdaleka tak bohatý, jako byl v prvních letech po jeho příchodu do USA. Tehdy vyrážel dech famózní hrou pizzicato i arco, pevným timem i kreativitou. Ne nadarmo hned od počátku spolupracoval s Chickem Coreou, Joe Zawinulem, Waynem Shorterem, Milesem Davisem a řadou dalších. Brilantním kontrabasistou zůstal Vitouš dodnes, a přestože se jeho hudební vkus i směřování v průběhu kariéry nemálo proměnily, řemeslo zůstalo.
Vitouš se nikdy netajil tím, že kontrabas v jeho rukou pouhou opěrnou a sloužící roli prostě nikdy nezaujme. Polemika, zda si pak neměl vybrat jiný nástroj k ukojení svých sólistických potřeb, je zde zajisté na místě, ovšem upírat možnost hledat nové barvy a zvuky na svém nástroji mu prostě nelze.
Komunikace mezi Billem Evansem a Scottem La Farem dodnes zamotává hlavu mnohým adeptům kontrabasu a Vitouš je rozhodně dostatečně technicky vybaven na to, aby v jeho cestě pokračoval, ba ji dokonce inovoval. Aspekt vnitrokapelové komunikace však může být ve Vitoušově případě opět předmětem diskuse. Snahu o jazzové souznění kreativních idejí jednotlivých členů ansámblu na nejnovější Vitoušově desce trochu překrývá kompoziční megalomanství, a snad až toporná snaha o uplatnění kontrabasu jako sólového nástroje po většinu času. Trochu škoda, protože fungujících hudebních myšlenek přináší Vitouš víc než dost. Jejich provedení se navíc chopili nadmíru povolaní – esa současné fusion Randy Brecker, Bob Mintzer či Bob Malach, bubenický supertalent Gerald Cleaver nebo jeho ostřílený kolega Adam Nussbaum, bandoneonista Daniele di Bonaventura, a konečně i Vesna Vaško Cáceres, známá i z domácích pódií.
Vitouš navrch dodává bezpočet archivních samplů ze své zvukové knihovny a s nimi při ruce komponuje inspirován nejen jazzem, ale i klasikou a world music. Prostě jak se na moderního skladatele sluší a patří. Ozve se i náznak české lidové písně či lidské švitoření. Základem většiny opusů je organicky se proměňující rytmus v podání jednoho z dvojice Nussbaum-Cleaver, přirozeně sejmutý, bez zbytečných efektů. Nad ním se proplétají jak hlasy jednotlivých sólistů, tak sborové i symfonické barvy. S melodiemi Vitouš pracuje nápaditě, proplétá je jednotlivými nástroji, aby nad syrovým rytmem bicích vynikla jejich síla.
Úvodní track Opera je nejlepším příkladem Vitoušova současného skladatelského směru – nabízí melodie, jež svojí silou pramenící z jednoduchosti a záhadnou atmosférou podporovanou instrumentací do sboru i smyčců vyznějí mimořádně přesvědčivě. Občas se ozve citace z jednoho ze světů hudebního universa, jindy se kontrabas a bicí na kratinkou chvíli uzamknou do groovu s nadějí, že třeba vydrží i déle. Nevydrží, ale o to víc posluchač tyto chvíle ocení. Nervní Vitoušův kontrabas je sólisticky všudypřítomný. Někdy možná až zbytečně, vyznívá skvěle v plochách s freejazzovým témbrem jakoby propleteným s hudebními barvami z filmu Davida Lynche. The Prayer zase evokuje Shorterovy fúze jazzu a klasiky nejen unikátním tónem posledního ze čtyř saxofonových sólistů – Garyho Campbella. Mediterranean Love evokuje použitými barvami středomořské nálady s bandoneonem a sférickou sopránkou.
Universal Syncopations II je další deskou pro milovníky soundu ECM. Miroslav Vitouš je přes svoje sporadické nahrávací aktivity pro tuto stáj vhodná akvizice a vyplácí se jí už dlouho. Jeho hudební vize jsou zajímavé a posuzovány by měly být s otevřenou duší. Odmění se příležitostí ke kontemplaci při soustředěném poslechu. Není to hudba pro kulisu při práci či rozhovoru – z nich vás totiž při nejbližší příležitosti vytrhne a řekne si rázně o pozornost.
Body: 4 z 6
