Klavírní kompozice ostravského skladatele Eduarda Dřízgy (1944–2017) jsou širší hudební veřejnosti v podstatě neznámé. Z osmi jeho klavírních děl vyšlo tiskem jedno jediné, ostatní zůstala pouze v rukopisu. Svou první klavírní skladbu, Toccatu, napsal Dřízga pravděpodobně v roce 1959, v době svých studií na ostravské konzervatoři. Je to dílo velmi efektní, značně romantizující a po kompoziční stránce nečekaně vyzrálé.
O tři roky později, v roce 1962, kdy Dřízga už studoval na HAMU, vznikla kompozičně dokonale vypracovaná a výrazově náročná Passacaglia. Tři bagately z května roku 1963 překvapí rafinovanými rytmickými strukturami i smyslem pro humor, který v poslední bagatele přechází až do prokofjevovského sarkasmu. V cyklu Šesti dvouhlasých kánonických invencí z roku 1964 se Dřízga slyšitelně inspiroval barokem – Bachem, Scarlattim a francouzskými clavecinisty. Z téhož roku pocházejí i Dva české tance – svižné, vtipné, odlehčené, nepřeslechnutelně ovlivněné Bohuslavem Martinů. Před rokem 1980 přepracoval Dřízga tyto tance pro klavír na čtyři ruce a vložil mezi ně pomalou větu, v níž zpracoval – taktéž pro klavír na čtyři ruce – nápěv lidové písně Sluníčko za hory zachází. Tuto třívětou suitu nazval Tři česká ronda a připsal ji památce Bohuslava Martinů.
Z roku 1965 pochází Sonáta pro klavír, jediná Dřízgova klavírní skladba vydaná tiskem. Její kvality jsou takového rázu, že ji Ilja Hurník neváhal označit za nejlepší českou klavírní sonátu po Janáčkovi. Nahrávku uzavírají Tři kontrapunkty pro dva klavíry z roku 1966, nejodvážnější Dřízgova klavírní kompozice. Na tomto disku mají svou světovou premiéru.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=KWuuByw-Vds[/spvideo]
Jako celek je Dřízgovo klavírní dílo překvapivě mnohotvárné, nezřídka lehce eklektizující, v každém případě však vždy – ať už se autor odvolává na jakékoli inspirace – velice nápadité. Dřízga ve svých klavírních kompozicích neřeší žádné světoborné problémy a nepouští se do samoúčelných experimentů. Jeho hudba je posluchačsky velmi vděčná a v celkovém vyznění vysloveně pozitivní, k čemuž přispívají i další dvě sympatické vlastnosti jeho skladeb: jednak vtip, jednak kompoziční uměřenost, resp. umění včas skončit.
Dřízga byl výborný pianista (u řady svých děl dokonce pořídil rozhlasové nahrávky) a ve svých klavírních skladbách interprety nijak nešetří. Eliška Novotná nejenže suverénně zvládla jejich technická úskalí, ale hraje všechny skladby s takovým vnitřním nábojem a tak přesvědčivě, až to působí dojmem, jako by je Dřízga psal přímo pro ni. Mimořádně krásně dokáže tlumočit sluníčkově úsměvnou atmosféru Dřízgovy hudby (Dva české tance), má úžasný cit pro poezii a zvukové barvy (první a třetí věta Sonáty), v mnoha skladbách oceníme lehkost a jiskřivost jejího úhozu (Invence č. 3, 4 a 6, finální věta Sonáty) i její smysl pro humor (Bagately č. 1 a 3). Neméně ale budeme obdivovat také to, s jakým nadhledem vystavěla rozsáhlou a členitou architekturu Passacaglie.
U čtyřručních Tří rond a dvouklavírních Tří kontrapunktů se k Elišce Novotné připojil její kolega z Ostravské univerzity Lukáš Michel. Klavírní duo, které vytvořili, snese ta nejpřísnější měřítka. Oba pianisté jsou dokonale sehraní, jejich Dřízga je neobyčejně plastický a – při vší hutnosti nástrojové faktury – překvapivě transparentní. V bookletu nalezneme průvodní text Milana Bátora, který je tak fundovaný a tak brilantně stylizovaný, že by mohl autorům bookletových textů sloužit za vzor, a za ním zajímavé vyprávění Elišky Novotné o okolnostech vzniku nahrávky. Dřízgovo klavírní dílo rozhodně stojí za pozornost a v tomto projektu se mu dostalo té nejlepší péče.
Eliška Novotná, Lukáš Michel / klavír. Text: Č, A. Nahráno: 2018–2020, Studio 1 Českého rozhlasu Ostrava. Vydáno: 2020. TT: 61:56. 1 CD Radioservis CR 1077-2.
