Patricia Brinton, Gino Sinimberghi, Getrud Schretter, Ana Maria Iriarte, Norman Foster, Auguste Schmoczer, Mona Paulee, Dagmar Hermann, Frederick Guthrie, Hans Strohbauer, Waldemar Kmentt, Wolfram Mertz, Die Winer Singakademie, Hans Gillesberger – sbormistr, Paul Hindemith. Produkce: B. Trebuch. Text: A, N. Nahráno: live, 6/1954, Grosser Konzerthaussaal, Vídeň. Vydáno: 2009. TT: 69:45, 29:05. DDD, digitally remastered. 2 CD ORF CD 3086.
V roce 2007 oslavil hudební svět 400 let od vzniku jedné z nejstarších a zároveň nejúchvatnějších oper, Monteverdiho Orfea. Kdo si na výročí skutečně potrpí anebo má Orfea obzvláště rád, mohl o dva roky později slavit 400 let od prvního vydání této opery tiskem (1609 Benátky), ale také ještě jedno menší, ale pozoruhodné výročí, totiž 55 let od první nahrávky Orfea na dobové nástroje. Ano, bylo to v červnu 1954, kdy byl Orfeus poprvé proveden s historizujícími kostýmy a částečně na dobové nástroje v rámci Wiener Festwochen. V orchestru byly povětšinou kopie nebo originály barokních houslí, viol da gamba, dvou cembal, regálu, harfy, zobcových fléten, pozounů, tedy téměř všechny nástroje, jež je možné z partitury vyčíst a které se dnes pravidelně při rekonstrukci instrumentáře používají. Celé představení připravil a řídil Paul Hindemith , kterého většina čtenářů asi zná spíše jako skladatele-modernistu meziválečného období. Hindemith měl ale také značné povědomí o staré hudbě, s níž se seznámil patrně již během studií u Arnolda Mendelssohna. Sám později mimo jiné studoval hru na violu d‘amour, dobové traktáty a hudbu Gesualda a jiných starších mistrů. Během svého pobytu v USA také založil Collegium musicum, jež uvádělo hudbu od středověku až po J. S. Bacha, a v roce 1943 mimo jiné nastudoval Monteverdiho Orfea. V 50. letech, kdy zájem o starou hudbu začínal pomalu stoupat, patřil Hindemith mezi renomované odborníky na starou hudbu. To může potvrdit i předkládaná nahrávka, která rozhodně není jen archivní raritou, ale působivým záznamem operního díla. Zkušený posluchač se patrně pousměje nad patosem pěveckého projevu, častým vibratem a glissandy, přesto je ale nutno uznat dramatickou efektivnost nastudování a ocenit zejména výkon titulního hrdiny, kterým je Gino Sinimberghi . Schematická artikulace některých ritornelů nebo těžkopádnost sborů je také celkem pochopitelná a realizace bassa continua je místy opravdu sporná. Na druhou stranu je potřeba zdůraznit, že Hindemith šel – proti převládajícímu trendu modernizujících úprav – skutečně za původním zvukem a estetikou, a proto pozorný posluchač najde i řadu „důvěrných míst“ či interpretačních konstant, které Hindemithovo nastudování předznamenalo. Těžko dnes hodnotit bezprostřední dosah nastudování, ale bylo jistě velmi důležité – v orchestru tehdy hrál i Nicolaus Harnoncourt, jehož pozdější nahrávky Monteverdiho obletěly svět. Uvážíme-li dobu vzniku a skutečnost, že Hindemithova nahrávka je „live“, potom nelze než smeknout a chválit. Velké poděkování však patří zejména Bernhardu Trebuchovi a jeho týmu za vlastní digitální převod tohoto historického snímku. Pro těch několik váhajících čtenářů ještě dodejme, že na CD najdou také Hindemithovo úvodní slovo, program, libreto v italštině, němčině a angličtině a již zmiňovaný první tisk partitury z roku 1609.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
