V neděli 1. září 2019 vystoupil orchestr Moravské filharmonie Olomouc na pódiu zlatého sálu vídeňského Musikvereinu. Koncert se uskutečnil v rámci 59. ročníku tradičního koncertního cyklu Musik der Meister (Hudba mistrů), do něhož jsou pravidelně zvány nejrůznější orchestry z Rakouska i ze zahraničí. Účinkování v jednom z nejprestižnějších hudebních stánků Evropy znamenalo pro olomoucký orchestr nevšední příležitost představit své umění vídeňskému mezinárodnímu publiku. Vystoupit ve Vídni s programem složeným ze skladeb Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena s sebou neslo nemalé nároky na kvalitu a stylovost provedení. Podle mého názoru Moravská filharmonie se svým novým šéfdirigentem Jakubem Kleckerem těmto nárokům směle dostála.
Podařená dramaturgie koncertu podtrhovala sepětí obou zástupců vídeňského skladatelského trojhvězdí s českými zeměmi. Koncert zahájila předehra k Mozartově opeře Figarova svatba, která při svém provedení v Praze operní společností Pasquala Bondiniho v prosinci roku 1786 slavila nebývalý úspěch. Následovala Mozartova třívětá Symfonie č. 38 D dur „Pražská“ (KV 504), která zažila svou premiéru v lednu téhož roku při první Mozartově návštěvě Prahy. Pod taktovkou Jakuba Kleckera obě skladby hýřily svižnými tempy a nechyběl jim potřebný vzlet a švih. Po přestávce naladila posluchače předehra k Mozartově opeře La clemenza di Tito (Velkorysost Titova), jež byla poprvé uvedena roku 1791 v pražském Stavovském divadle u příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem. Vrcholem koncertu byla ovšem Beethovenova 4. symfonie B dur op. 60, jež je v sousedství Eroicy a Osudové poněkud opomíjeným, přesto neméně závažným dílem. Tato Beethovenovy symfonie zcela uchvátila Roberta Schumanna nebo Hectora Berlioze, který dokonce tvrdil, že se nejedná o dílo člověka, ale o dílo archanděla Michaela. Beethoven tuto svou symfonii skládal během pobytu na zámku v Hradci nad Moravicí, kde se také seznámil s hrabětem Franzem von Oppersdorfem, jemuž dílo později věnoval.
Moravská filharmonie Olomouc zasedla na pódium ve vídeňském posazení se skupinami houslí naproti sobě a s violami, violoncelly a kontrabasy uprostřed. Na interpretaci bylo znát, že si orchestr s dirigentem dali práci s frázováním a stylovým pojetím, takže se posluchač mohl nechat unést a s uspokojením se zaposlouchat do výrazového bohatství jednotlivých témat a melodických linií. Lépe vycházely rychlejší technické pasáže, volné lyrické věty by si zasloužily více jemnosti, tónové kulatosti ve smyčcích a celkové práce s barvou zvuku. Dobrý dojem kazilo také poněkud nespolehlivé ladění v harmonii dechových nástrojů v pomalých větách Mozartovy Pražské i Beethovenovy 4. symfonie. Naopak sólové vstupy dechových nástrojů zněly výtečně, obzvláště v Beethovenovi zaujaly piana a měkký sametový tón klarinetu, velice povedené byly i sólové pasáže hoboje. V souhře většinou klapalo vše bezvadně, přece jen však bylo místy zřetelné, že orchestr, který běžně hrává ve stísněných a nevyhovujících prostorách olomoucké Reduty, není na akustiku velkého koncertního sálu příliš zvyklý. (Mimochodem také město Olomouc by vedle Zlína, Brna či Ostravy mohlo zauvažovat nad stavbou nového důstojnějšího sálu pro své reprezentativní symfonické těleso!) Pozitivně působilo celkové nasazení orchestru i dirigenta Jakuba Kleckera a byla radost sledovat, že si vystoupení užívají. Koncert přilákal velké množství posluchačů, kteří Moravskou filharmonii Olomouc odměnili dlouhým zaslouženým potleskem.
