Miroslava Sekeru z českých pianistů osobně řadím do jakési subjektivní Top 5. Už dlouho mne baví a přitahuje jeho hledání barevných potencialit, úhozová hebkost a hermeneutika interpretace. I proto jsem s očekáváním přistoupil k Sekerovu novému albu, jehož předmětem a náplní je hudba dvou předních evropských hudebních romantiků. Koexistence klavírních poetik Franze Liszta a Bedřicha Smetany má několikero logických premis: oba byli považováni za „zázračné děti“, oba věnovali klavíru značnou část své tvorby, přičemž každý svým způsobem vytvořil novou a do značné míry kanonickou estetiku. Liszt nenašel mírou progresivity a techniky sobě rovného. Jeho interpretační výlučnost se však vyhýbala salónní virtuozitě, o čemž svědčí jeho jedinečné klavírní adaptace známých melodií jiných autorů zařazené Sekerou na CD.
Smetana vytříbil svůj styl a techniku do natolik osobité sdělnosti, že se jeho hudba stala částečným paradigmatem pro národní kolorit, což se o Lisztově tvorbě tvrdit nedá. Z hlediska pestrosti je hudební shledání obou autorů na Sekerově nahrávce konzistentní a šťastné. Jako první dostal prostor o třináct let starší Liszt. Transcendentální etudu č. 12, S 139/12 následuje Smrt z lásky z opery Tristan a Izolda Richarda Wagnera. Nechybí ani Wagnerovo operní alter ego Giuseppe Verdi, z jehož díla Sekera zařadil Lisztovu Koncertní parafrázi na kvartet z opery Rigoletto, S 434. Poslední z klavírních adaptací je Lacrimosa z Requiem d moll S 550/2 Wolfganga Amadea Mozarta. Bedřich Smetana je zastoupen Přívětivou krajinou op. 5, koncertní etudou Na břehu mořském, op. 17, cyklem Bagately a Impromtus a skladbou Mackbeth a čarodějnice. Z jeho díla tak na albu figurují skladby lyrické i výsostně dramatické.
„Jisté je, že nahrávka českého pianisty se řadí k těm, nad nimiž je důvod strávit čas opětovným poslechem a diskuzí. A to je smyslem a devízou poctivého a opravdového kumštu.“
Hru Miroslava Sekery je možno označit adjektivy „překvapivá“ a „nestandardní“. Tam, kde se volí (Barenboim) tektonický vrchol, český pianista akordický souzvuk jen plaše nastíní. Na jiném místě, v jiné kompozici, v okamžiku, v němž jsme navyklí (Brendel, Arrau) na bryskní accelerando, Sekera frázi citlivě modeluje a vysází stupnicové běhy a pasáže čitelně a s tvárnou barevností, která okamžitě poutá pozornost. Sekerova nahrávka dokáže vzkřísit poetickou ideu, neopájí se technikou, ale jde spíše po introspekci a barevné struktuře. Po stránce témbrových nuancí a úhozových možností je tohle album minimálně v českém klavírním éteru naprosto ojedinělou záležitostí.
Co mně osobně v interpretačním pojetí Miroslava Sekery naopak trochu chybí, je větší korelace ke konkrétním hudebním a tektonickým procesům. Neupírám nikomu právo na osobní a osobitý přístup k hudebnímu dílu. Přesto v momentě, kdy podle všech objektivních dějů má následovat crescendo či dokonce forte, postrádá Sekerova hra velkorysejší dynamiku a je poněkud regresivní. S tím souvisí také jistá monotónnost jeho „meditativního“ přístupu, jež je v případě Lisztových úprav projektována šablonovitě. Přitom tektonické, dynamické a tempové aspekty hry bývají zejména u zmíněných klavírních adaptací výrazné a multidimenzionální, vždyť mají korespondovat s Lisztovou orchestrální sémantikou klavíru.
Nacházíme se stále v hudebním romantismu, což samozřejmě nemusí automaticky znamenat povinnou cestu k výrazovým extrémům. Nicméně, mírná upjatost a nevýbojnost nahrávky je z prvních čtyř Lisztových klavírních parafrází – srovnáme-li je s referenčními nahrávkami mistrů předchůdců – patrná. Flexibilnější je Smetana, v jehož fragmentárních odlescích a úlomcích Bagatel a Impromptus našel pianista živější tep, skutečně nevšední barevnost a cit pro detail. Obecně se dá říci, že výrazový naturel Miroslava Sekery inklinuje spíš k hudební lyrice, plastickému vedení frází a procítění barevných valér než k expresivnější kulminaci napětí, což se opět potvrdilo v koncertní etudě Na břehu mořském. Ta má kontury spíše luminiscenční, než psychologické, dramatické a zvukomalebné.
Na hudební interpretaci je báječné, že nabízí neomezeně mnoho potenciálních přístupů a variant. Je zřejmé, že otazníky, které jsem si sám nad pojetím Miroslava Sekery nastolil, jinému posluchači mohou připadat jako nepodstatné. Ať tak či tak, jisté je, že nahrávka českého pianisty se řadí k těm, nad nimiž je důvod strávit čas opětovným poslechem a diskuzí. A to je smyslem a devízou poctivého a opravdového kumštu.
Miroslav Sekera / piano. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 2019. Vydáno: 2020. TT: 57:00. 1 CD Supraphon SU 4280-2.
Tento článek vyšel v HARMONII VII/2020.
