Niccolò Paganini
24 Capricci per violino solo, op. 1
Thomas Zehetmair – housle. Produkce: Manfred Eicher. Text: N, A. Nahráno: 12/2007, Propstei St. Gerold. Vydáno: 2009. TT: 67:20. DDD. 1 CD ECM New Series 2124 (distribuce 2 HP Production).
Tip Harmonie
Ruggiero Ricci plays Paganini Live
Caprices op. 1, Nel cor piu non mi sento. Nathan Milstein: Paganiniana. Traditional/Ricci: Spanish Ballad
Ruggiero Ricci – housle. Produkce: Společnost Jana Kubelíka. Text: Č, A. Nahráno: live 18. 5. 1982, MHF Pražské jaro, Smetanova síň Obecního domu. Vydáno: 2008. TT: 74:30. AAD. Jan Kubelík Society.
HHH
Jestli někdo sepíše dějiny hudební produkce, tak velmi čestné místo v nich bude určitě mít Manfred Eicher. Jeho nekompromisnost, vizionářství a odvaha přivedly label ECM New Series mezi nejzajímavější gramofonové firmy současnosti. Jestliže si myslíte, že s jeho náročností neladí Paganini, tak se mýlíte. Obrovitý cyklus 24 capricií není totiž jen jeho nejtěžším dílem, ale poslechově nejnáročnějším. Nestačí dát „etudám“ jen skvělý technický kabát, ale i osobitý interpretační nadstandard. Když ve hře není, tak se stává poslech cyklu nekonečnou nudou. To se však obou recenzovaných desek netýká. Přesto je mezi nimi několik zásadních rozdílů. Ruggiero Ricci přivezl v roce 1982 na Pražské jaro jako čtyřiašedesátiletý legendární interpret právě Paganiniho. Nahrávka je živým záznamem koncertu, který nebyl zaznamenán na úrovni srovnatelné s tehdejší světovou nahrávací špičkou. Ricci uvedl 17 capriccií a doplnil je třemi neméně jiskřivými opusy, z nichž se mi nejvíce líbí Milsteinova Paganiniana . Když odmyslím technické a intonační nečistoty, tak jeho pojetí odpovídá interpretačnímu pohledu 60. a 70. let – ukázat, jaký byl Paganini technický génius, pěkně prodat krásu melodií a nehloubat moc nad detaily a finesami.
Thomas Zehetmair patří mezi houslisty, kteří při přípravě nejvíce používají mozek a velmi přemýšlejí nad každou frází. (Ne náhodou také patří mezi nejlepší dirigující houslisty.) Jeho nahrávka mě při prvním poslechu ohromila. Jako bych přijímal najednou jinou hudbu nežli od Ricciho. Slyšel jsem souvilosti, kterých jsem si předtím nevšiml, Zehetmair někdy „domýšlí“ skladatelův záměr pausami, dynamikou, užitím smyčce, akcenty… (Nutno přiznat, že je na tom nejen tónově, ale i technicky lépe nežli Ricci.) Najednou to je i houslové výrazové kompendium dané doby a ne jenom ukázka rychlých prstů a ohebné pravé ruky. Po skvělých nahrávkách Bachových sólových sonát a partit a sólových sonát Ysaÿe dosáhl Paganinim báječné trilogie. Capriccia můžete zajisté poslouchat výběrově, na přeskáčku, ale jen v celku se vám vyjeví skladatelův záměr. Ne nadarmo inspiroval Paganini řadu skladatelů 19. a 20. století, kterých si vážíme mnohem více.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
