Niccolo Paganini
24 Caprices arranged by William Zinn for String Quartet
Wihanovo kvarteto. Produkce: Jaroslav Rybář. Text: A. Nahráno: 3/2009, Studio Domovina, Praha. Vydáno: 2009. TT: 75:56. DDD. 1 CD Wyastone Estate Ltd. NI 6113 (Nimbus Alliance).
Niccolo Paganini
24 caprices
Julia Fischer. Produkce: Ben Paterman, Oliver Wazola. Text: A, N, F. Nahráno: 9/2008 a 4/2009, August-Everding-Saal, Mnichov Grünwald. Vydáno: 2010. TT: 79:39. DDD. 1 CD Decca 478 2274 (Universal Music). Alternativa: Zehetmair (ECM New Series).
Hudba Niccoly Paganiniho je vábničkou, která už téměř 200 let láká houslisty to tajuplného hudebního světa plného nástrah. Jeho první opus je dodnes považován za vrchol klasické houslové virtuozity. Ve své době byl mnoha lidmi označován za ďábelskou hudbu. Zatím poslední osobností, která se rozhodla s ním poprat, je mladá německá houslistka se slovenskými kořeny Julia Fischer , která už několikrát hrála i v Česku. Patří mezi nejlepší houslistky a má na svém kontě i několik prestižních ocenění: 2005 a 2007 získala německou cenu Echo, v roce 2007 jí udělil magazín Gramophone titul Umělec roku a o dva roky později získala na hudebním veletrhu MIDEM cenu Instrumentalista roku. Není divu, že anglická firma Decca ji přetáhla od malého holandského labelu PentaTone a nabídla jí v roce 2008 exkluzivní kontrakt. Po koncertech Johanna Sebastiana Bacha v roce 2009 vydala Decca všechna Paganiniho capriccia. (Mimochodem ve stejné době se objevilo v prodejní světové síti její DVD, na kterém se představuje ve dvojroli: je sólistkou jak v 3. houslovém koncertu Camilla Saint-Saënse, tak v klavírním koncertu Edwarda Griega, což je skutečně unikátní.)
Vloni překvapila houslové nadšence souborná nahrávka Paganiniho capriccií Thomase Zehetmaira. Podání německého houslisty je dravé, mnohdy dost drsné, možná provokující. Realizace jeho vize je pro něho víc, nežli krása tónu. Julia Fischer naproti tomu klade důraz na náladu rozmarných skladeb, kantabilitu. Přestože by mohla volit mnohdy podstatně rychlejší tempa, tak více nežli virtuozita je pro ni prioritní hudební smysl každého capriccia. Navazuje spíše na atmosféru provedení Henryka Szerynga nebo Itzhaka Perlmana nežli Gidona Kremera. Rozhodně se však vymezuje vůči příliš technicistním pojetím Midori, Accarda nebo Ricciho. Pojetí Fischerové a Zehetmaira mají jedno společné – chápou cyklus jako celek, nikoliv soubor 24 náladových etud. Nicméně rozdíly v pojetí jsou přímo propastné, a to včetně stopáže.
Paganiniho capriccia byla výzvou nejen pro řadu skladatelů, ale i pro interprety, které zaujala hudební krása a velehory techniky. Vznikly tak nejrůznější úpravy: například pro saxofon, pro housle a klavír, pro klarinet a klavír, pro kytaru, pro jedno nebo skupinu violoncell.
Poměrně nový je unikátní pokus Wihanova kvarteta. Aranžmá pro smyčcové kvarteto, které vydala v distribuci Nimbusu firma Wyastone, vytvořil Američan William Zinn a podařilo se mu zachovat geniální paganinskou poetiku a vytvořit zajímavé, poměrně svébytné dílo, které je pro posluchače atraktivní. Hlavní břemeno leží samozřejmě na primáriovi. Leoš Čepický si s Paganinim rozumí a opět nastolil otázku, proč nevystupuje častěji jako sólista. Jeho hra sice nemá lesk a tónovou kvalitu Fischerové, ale rozhodně byl jeho výkon pro mě příjemným překvapením. Booklet u desky Wihanovců sice působí poněkud levně, ale samotnou nahrávku stojí za to mít v diskotéce. Ale pouze v případě, že je vám milá hudba geniálního Janovana.
Julia Fischer o svém projektu mimo jiné napsala: „Když hraji Paganiniho, tak mi vibruje celé tělo.“ Když jsem poslouchal její nahrávku, tak jsem měl k rozvibrovanosti hodně blízko.
Body: 5 z 6
