Nahrávky Igora Levita začínají vypadat jako procházka krajinou umělcovy duše. Míra interpretační subjektivity je zde vysoká a zatím vše nasvědčuje tomu, že bude i nadále. Zatímco album Life vytrysklo z bolesti, Encounter (Setkání) je vyústěním osobního ticha karantény a 52 domácích koncertů, jež Levit na jaře streamoval ze svého berlínského bytu. Klavírista snímek výstižně charakterizoval jako „dlouhé diminuendo“ a v tomto kontextu je třeba ho chápat.
Jádro a současně vyvrcholení dvojalba představuje poslední sólové klavírní dílo Mortona Feldmanna Palais de Mari z roku 1986, inspirované obrazem pozůstatků sumerského paláce Mari v Louvru. Skladatele v té době fascinovala nedokonalá symetrie tkaných koberců Blízkého Východu, zkoumal způsob jejich tvorby a postupného barvení, díky nimž jsou všechny koberce pouze zdánlivě stejné. Ve zbytcích starověkého paláce viděl podobný symetrický „úkaz“. Napsal poté téměř půlhodinovou meditativní skladbu, ve které se přelévají a do sebe vlévají převážně konsonantní souzvuky, repetice jsou nepatrně variovány, přičemž dynamika zůstává měkce tichá. Převážně klidné a tiché jsou také ostatní skladby snímku, jako by Levit přidával do svého „koberce“ pouze další tlumené barvy a jen tu a tam je osvěžil výraznějším odstínem.
Zůstaneme-li u této představy, první obrazec se skládá z transkripcí varhanních chorálů J. S. Bacha od Levitova životního vzoru Ferruccia Busoniho (10 chorálních preludií BV B 27), druhý z taktéž Busoniho transkripcí varhanních chorálů Johannesa Brahmse op. 122 (6 chorálních preludií BV B 50), dále jsou do hudební tapiserie vetkány aranže Maxe Regera, jednak Brahmsových Vier Ernste Gesänge op. 121, jednak jeho vlastní písně Nachtlied op. 138/3. Celková atmosféra vyznívá duchovně, až filozoficky. Slyšíme sice písně beze slov, ale ta nemůžeme opominout. Hovoří o smrti, naději, lásce i hořkosti. Vytvářejí platformu pro setkání s tím, co nás přesahuje, i s tím, co je v nás samotných. Ztiší nás, abychom slyšeli…
Podíváme-li se blíže na interpretaci samotnou, Igor Levit tu rozpíná zejména svou schopnost vystavět dlouhé plochy, které se jakoby nekonečně táhnou za obzor. Jeho úhoz je kultivovaný, dynamika uměřená, k ostrosti sahá minimálně. V částech, kde si představujeme varhanní pleno, dokáže rozeznít barvy nástroje do obdivuhodné sytosti, daří se mu také vynést do popředí melodie, aniž by ze struktury nepříjemně trčely. Je to téměř nadlidský úkol, protože transkripce obou skladatelů jsou natolik hustě vypsané, že by se k tomu často hodila jedna ruka navíc. K dokonalosti mi chybí, aby Busoniho předepsaná dolce zněla skutečně sladce nebo aby byl chorál Wachet auf radostnější (Busoni sice předepisuje Allegretto tranquillo, zároveň též Con simplicita devota, ale přece jen je základem text o radosti Siónu nad příchodem Božího syna). Někdy u Levita postrádám drobné detaily ve stavbě frází, jež by je okořenily, tak jak to známe třeba od Wilhelma Kempffa, Dina Lipattiho nebo Daniela Barenboima. Možná se jich od něj nedočkáme nebo přijdou později, v tuhle chvíli je u klavíru především vizionářem, který nás táhne vpřed a jehož snímky jsou hodně o něm samotném. Výběr repertoáru můžeme kvitovat s povděkem, protože ani na snímcích, ani koncertních pódiích se s úpravami Bachových a Brahmsových skladeb v tak koncentrované podobě často nesetkáme, a když už, tak pouze velmi selektivně (shodou okolností vyšel letos u firmy Fuga Libera/Outhere komplet týž Busoniho transkripcí Bacha v podání Jana Michielse na historické nástroje).
Encounter jde na dřeň, kam si v posledních měsících nesáhl pouze interpret, ale také mnozí z nás. Tím se album stává svědkem své doby. Čas ukáže, jestli jeho výpovědní hodnota zůstane stejně silná a výjimečná, jako je teď.
Igor Levit / klavír. Text: N, A. Nahráno: 5/2020, Jesus-Christus-Kirche, Berlín. Vydáno: 2020. TT: 99:00. 2 CD Sony Classical.
