V otázce, zda má být tato recenze spíše o opeře Agrippina, či raději o umělkyni, která na nové nahrávce Händelovy opery interpretuje hlavní a stejnojmennou představitelku, nepanuje ani u mne samotného jednoznačná shoda. Vzhledem k tomu, že se tento text dostane spíše než k zavřeným očím německého skladatele k otevřeným očím americké pěvkyně, volím možnost druhou.
Joyce DiDonato je osobnost. Je to žena elegantní, usměvavá, inteligentní, výrazná a umělecky prakticky bezchybná. Ať hovoří do mikrofonu, přímo k publiku (jak to i Praha naštěstí zažila) či k lidem promlouvá pomocí psaného slova, čemuž by se měl ku příkladu klavírista Lukáš Vondráček jednoznačně do budoucna vyhnout, vždy je to inspirativní. Kariéru DiDonato jsem nepřestal sledovat od vydání obrazového záznamu jiné Händelovy opery – Herkules (Paříž, režie Luc Bondy – Les Arts Florissants, dirigent William Christie). Záznam z roku 2004 vyšel na značce BelAir Classiques téhož roku. Počínaje tímto zážitkem se od umění zpěvačky, jež je i díky mnohým nastudováním děl německého skladatele v oblasti opery skutečně světoznámá, není možné odtrhnout. Coby Agrippina je opět zcela odzbrojující a svým vokálním výkonem natolik přesvědčivá, že dává zapomenout na cokoliv, co kdy člověk slyšel. Samotná její přítomnost na kompletní nahrávce o takřka čtyřhodinové stopáži musí být dostatečným lákadlem pro poslech tohoto alba. Poppeou je však navíc mladá Elsa Benoit, majitelka po francouzsku okouzlujícího tónu, sopránu, který nastavuje laťku svým vrstevnicím hodně vysoko. Claudiem je jako vždy spolehlivý basbarytonista Luca Pisaroni, jehož osobnost ovšem umělecky čelí náporu tří mužů s diagnózou kontratenor. Carlo Vistoli (Narciso) zní zatím možná nevyzpívaně, vše má zcela jistě ještě před sebou, upoutá ovšem svou přirozeností a potřebnou dávkou muzikálnosti. Dnes již velmi uznávaný Franco Fagioli zaujme šíří a podmanivostí svého hlasu zejména v hlubších a středních polohách, výšky mu však až zase tak dobře neznějí, přepíná se dle mého soudu přespříliš. To Polák Jakub Józef Orliński je bez diskusí a jakýchkoliv pochybností fenomenální. Nádhera jeho témbru a dokonalost jeho techniky jsou atributy, které z něho po DiDonato dělají druhý exkluzivní zážitek hodný nejupřímnějšího doporučení.
Opeře Agrippina je v divadelním a nahrávacím průmyslu věnována pozornost dostatečná. Z nejnovějších nastudování uveďme to, které je v této sezoně provozováno v Met (jak báječné, že právě s DiDonato), z nahrávek vypíchněme právem oslavovaný video záznam z Divadla na Vídeňce z března 2016, který na nosičích DVD a Blu-ray vydala společnost NAXOS (režie Robert Carsen, Balthasar Neumann Ensemble řídí Thomas Hengelbrock, v hlavní roli Patricia Bardon).
Na nahrávce labelu ERATO je dílo, jenž mělo světovou premiéru roku 1706, nastudováno cembalistou a dirigentem Maximem Emelyanychevem, ruským hudebníkem, mimo jiné šéfdirigentem Scottish chamber orchestra, narozeným v roce 1988. Vytříbeně, zaníceně a erudovaně znějící dobové nástroje ansámblu říkajícího si Il Pomo d’Oro jako by měl Emelyanychev přirostlé k rukám. Teprve v roce 2012 založené těleso se poslouchá báječně, více takových projektů bude, doufejme, následovat.
Joyce DiDonato / mezzosoprán, Elsa Benoit / soprán, Luca Pisaroni / basbaryton, Jakub Józef Orliński / kontratenor, Il Pomo d’Oro, Maxim Emelyanychev / dirigent, cembalo. Text A, N, F. Nahráno: 5/2019, Sala Mahler, Centro Culturale Dobbiaco. Vydáno 2020. TT: 231 minut. 3 CD ERATO 0190295336585.
