Pierre-Laurent Aimard – klavír . Produkce: Marita Prohmann. Text: A, N, F. Nahráno: 2/2008, Konzerthaus – Grosser Saal, Vídeň. Vydáno: 2008. TT: 59:35. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 7452 (Universal Music).
Pierre-Laurent Aimard (*1957) patří v současné době k nejzajímavějším světovým pianistům. Jeho umění mělo před dvěma lety možnost poznat také pražské publikum, které umělec doslova okouzlil překrásně provedenými Debussyho Preludii. Soudobé hudbě se Aimard věnuje velmi intenzívně a s mimořádným zaujetím. V centru jeho zájmu stojí především dílo klasika hudby 20. století Oliviera Messiaena (1908 – 1992), jehož sté výročí narození si letos připomínáme. Aimard se poprvé setkal s Messiaenem ve svých dvanácti letech, v době, kdy studoval na pařížské konzervatoři u Messiaenovy druhé manželky Yvonne Loriod hru na klavír. Aimardovu koncertní kariéru poté symbolicky odstartovalo vítězství v Messiaenově soutěži v roce 1975. Není proto divu, že se Messiaenovo dílo stalo jedním ze základních pilířů Aimardova repertoáru. Pro svou „poctu Messiaenovi“ vybral Aimard ze skladatelova rozsáhlého pianistického odkazu tři díla, která reprezentují tři rozdílné etapy jeho tvorby. Cyklus Préludes pour piano vznikl v letech 1928 – 1929, ještě v době Messiaenových studií na pařížské konzervatoři. Jednotlivá čísla nesou velmi neobvyklé symbolistické názvy, jejich hudební řeč zjevně vychází z Debussyho, v celkovém vyznění jsou snad jen ještě křehčí a prostší. Aimard hraje Messiaenova Preludia opravdu mistrovsky, barvy se co chvíli prolínají v několika transparentních vrstvách a čas v nich mnohdy plyne tak pomalu, že se téměř zdá, jako by se zastavil. Za Preludii následují dvě ukázky z Messiaenova proslulého třináctidílného cyklu Catalogue d'oiseaux (1956 – 1958), v němž skladatel umělecky ztvárnil ptačí zpěv. Obě skladby – La Bouscarle a L'Alouette Lulu – znějí v Aimardově podání tak sugestivně, až se nechce věřit, že je něco takového možné zachytit v notách. Posledními skladbami na disku jsou Île de feu I a Île de feu II , krajní čísla z Quatre etudes de rythme (1949 – 1950), které Messiaen věnoval „všem Papuáncům“ a v nichž se odráží skladatelova fascinace exotickou hudbou. Nástrojově vděčné kompozice pojal Aimard jako efektní vyvrcholení celého projektu a hraje je způsobem skutečně strhujícím.
Body: 5 z 6