A vskutku: Turangalîla září, perlí, blyští, hýří a hladí jako snad nikdy předtím. Ovšem kromě fantastické barevnosti se objevují i problémy. Martenotovy vlny, na minulých technologiích se skvěle pojící s orchestrem, najednou projevují svou nechvalnou vlastnost známou z živých provedení: jsou schopny směrovou, frekvenční i dynamickou charakteristikou přetrumfnout i orchestrální tutti a prosazovat v něm nekomplikované vedení svého hlasu, které zřejmě zrovna v těchto pasážích nebylo Messiaenem zamýšleno jako sólové (koda!).
Nejednoznačnou otázkou této nahrávky, nezávislou na technologii nosiče, je pojetí interpretační. Chaillyho výklad je velmi spektakulární, leč ve volbě temp a agogiky ne tak přesvědčivý jako například nedávno publikovaná nahrávka Naganova. Chaillyho tempa a jejich změny nevyhovují aditivní stavbě Messiaenovy hudby a nevytrhávají posluchače do jiného, ritualizovaného prožívání času jako ta Naganova. Ten měl totiž to štěstí, že byl jedním ze „žáků“ Messiaena a jeho ženy Yvonne Loriod, což obnášelo pro vyvolené nejen hudební výuku, ale i každodenní osobní kontakt. Toho ovšem požíval z protagonistů této nahrávky klavírista Jean-Yves Thibaudet , i když ani jeho výkon na sebe nestrhává zcela mimořádnou pozornost. Je však cenný v jiném aspektu: jak messiaenovci vědí, je Loriod po manželově smrti „nezastupitelná“ pro studium skladeb svého manžela kromě nostalgických osobních vzpomínek také tím, že s sebou mívá svoje osobní partitury, které jsou dnes často jediným zbylým pramenem pro Messiaenovy vlastnoruční korektury. Interpreti jako Thibaudet, kteří měli tu čest být Messiaenovi nablízku za jeho života, jsou kromě mimořádného osobního obohacení zbaveni i tohoto drobného, ale nepříjemného problému. A my na jejich nahrávkách s nimi.
Vydavatel: Decca / Universal Music
Stopáž: 76:53
Nahráli: Jean-Yves Thibaudet – klavír, Takashi Harada – Martenotovy vlny, Royal Concertgebouw Orchestra, Riccardo Chailly
Body: 4 z 6
