Ondrej Krajňák – piano. Nahráno: 2012. Vydáno 2013. TT: 44:41. 1 CD Hevhetia HV 0067-2-331.
Sólové album Ondreje Krajňáka se skladbami Ernesta Oláha přináší zvláštní doklad slovenské tradice i prostředí, které bez ohledu na žánrové hranice působilo na hudebníky o něco starší i podstatně mladší generace. Oláh se narodil roku 1942 jako syn cimbálisty, který za svými angažmá putoval po Slovensku, po Čechách i po sousedních zemích. Svého syna jako pianistu vedl k vážné hudbě a k jejím skladatelským mistrům. Jenže Ernest – ještě ani ne jako teenager – zaslechl jednou v rozhlase Oscara Petersona. Spolu se slovenskou lidovou tradicí a klasiky to byl rozhodující impuls pro jeho orientaci jako skladatele i populárního interpreta. Svá poslední léta strávil jako famózní kavárenský pianista v prestižním hotelu Bristol nedaleko slavné Vídeňské opery. Zemřel v šedesáti letech roku 2002.
Pro o jednu nebo jednu a půl generací mladšího Ondreje Krajňáka už se otvírala jiná dráha. Jeho otec Ondrej Krajňák st. byl významný profesionální klavírista; Ondra začal od šesti let studovat klasiku na hudební škole v Levicích a získával ceny na mládežnických soutěžích. Byl tu však zase ten rozhlas: v deseti letech v něm uslyšel také on Oscara Petersona a jeho hudbě propadl stejně jako Ernest Oláh. Na jazzovém festivalu pro mladé interprety v Žilině ho ocenili jako Objev festivalu a pak už následovala studia zaměřená speciálně na jazz: nejprve v Budapešti, kde v osmnácti letech získal Cenu za sólovou hru. Následovala cena na jazzové soutěži v Polsku a poté stipendium na bostonskou Berklee. Jeho nejsilnější hudební inspirací prý zůstává hudba Johana Sebastiana Bacha, Bély Bartóka, Frederica Chopina a Sergeje Prokofjeva, ale na druhé straně také Oscar Peterson, Gonzalo Rubalcaba, Chick Corea nebo Adam Makowicz.
Tvůrčím motorem vzniku tohoto alba je Oláhův syn Roman. Z notového archivu svého otce vybral po jeho smrti skladby, které se nikdy nedočkaly zaznamenané autorské interpretace jeho otce. Teď zazněly v podání daleko mladšího jazzového pianisty, který si jejich autora vážil a považoval ho za významného představitele hudby, která jeho vlastní generaci připravovala cestu. V jazzových nahrávkách neznám album, které by v sepjetí s vážnou hudbou i domácím etnikem tak výrazně zdůrazňovalo souvislosti lokální hudební tradice.
Obdiv k vážné hudbě se tu spojuje s okouzlením kultivovaným jazzem, opírajícím se o klasickou techniku. Žánrové označení „barového pianisty“, jaké bylo v Čechách životním údělem Jiřího Eliáše, je tu zbaveno jakéhokoliv pejorativního nádechu, s nímž bylo během času spojováno. Témata nejsou familiérně všední, hráčská technika je dokonalá a improvizační rozvíjení prozrazuje muzikantský cit i inteligenci. S žánrovým zařazením ať si lámou hlavu ti, kterým na něm tolik záleží.
Rozhodující je jemná lyrika a střídmost ve volbě i množství tónů, časté využívání odmlk a pauz; téměř rovnoprávným partnerem zvuku je ticho – tendence, která se objevuje i u našich třicátnických jazzmanů. Zvukově čisté perlivé jednohlasé pasáže jsou jen velmi střídmě podpírány akordy, v dynamice převládá piano až mezzoforte, gradace s narůstáním zvukové intenzity jsou vzácné.
Nemůžeme říci, jestli své skladby hrával tímto způsobem i Ernest Oláh, podíl a impuls jazzové improvizace je ovšem stejně nepopiratelný jako cit pro klasické dědictví, a výsledkem je klidná až konejšící hudba, spojená s prostředím kavárny, a v podání muzikantů, kteří opravdu něco uměli. Do značné míry druh, který nemá příliš mnoho následníků, ale přesto vykazuje styčné plochy s lecčíms, co zaznívá v tvorbě naší třicátnické jazzové generace.
Body: 4 z 6
