Snímky označené jako Part I až Part IV jednotlivě nepřekračují devítiminutovou hranici, ale společně tvoří v podstatě celek, Part V pak přesahuje půlhodinovou metráž a je coby zároveň nejmelodičtější část alba především věrohodným vhledem do způsobu hudební komunikace zdejší šestice. Tento přirozený jam session s hluššími i zdařilejšími místy dokonce vygraduje v situaci, kde se hudebníci chovají jako hráči jednoho jazzového tělesa, a nikoliv jako nezávislá, k sobě gravitačně přitahovaná tělesa kdesi v hlubinách vesmíru.
Předchozí čtyři části vykazují sytější a intenzivnější drive. Za zvukovým mlžením je vždy v záloze možnost frenetického výbuchu. Deska začíná devítiminutovým laděním formy, jen dunivým zvukem syceným činely, kytarou, nahalenou flétnou a saxofonem. Téma Mikiho Škuty se dostane ke slovu až kolem sedmé minuty. Ale je jasné, že přes zvolenou improvizační svobodu dokáže Rózsova formace dodržet vnitřní intuitivní řád. Ve druhé části již číhá pravidelný beat, mnohé elektronické doplňky tvoří spolu s nástroji husté pletivo a zdejší Priehradníkovo téma je druhým a posledním napsaným momentem alba. Part III tvoří svým klidnějším vyzněním dvojici s Part I a s podobným napětím jako v Part II i Part IV vygraduje z hlukové změti opět v „cosi“, tentokrát nikoliv téma, ale tvrdě nastoupený frenetický rytmus bicích. Saxofon sype licky a hýká výšky, baskytara pádí ve walkingu, a energetická špička desky je na světě. Tady není ani moment pochyb, že všichni zúčastnění jsou špičkoví, průrazní i citliví hráči, a že stálo za pokus je zapřáhnout do jednoho vozu.
Oscar Rózsa, univerzální slovenský baskytarista a producent, jehož jméno se často vyskytuje i v souvislosti s Richardem Müllerem nebo Ivanem Táslerem, působí hlukem a spodním tahem své basy jako šedá eminence projektu. Dynamem je bubeník Marcel Buntaj , jehož rozptyl od ticha po zběsilý drum'n'basový tep je úctyhodným příkladem, jak lze kontrolovaně dávkovat energii. Jako ryba ve vodě se tu chová excentrik Andrej Šeban , jeho kytary tmelí i rozbíjejí, malují i řezají do plátna… Zvukové modifikace trubky Lubora Priehradníka patří k nejsvítivějším místům a posouvají hudbu davisovským či truffazovským směrem, ostatně nejen ony. Saxofonista Radovan Tariška vystřihuje své vstupy velmi koncentrovaně, „jezdeckým“ sólem se ve čtvrté části postará o vrchol alba. A akustické piano Mikuláše Škuty je báječnou protiváhou jinak celkově elektricky působící koláže.
Bůh ví, zda bych vydržela živé vystoupení Rózsova sextetu. Nicméně album se k citované vizi v úvodu místy magicky přibližuje.
Vydavatel: Hevhetia Records
Stopáž: 66:07
Nahráli: Andrej Šeban – el. kytary, hlas, píšťala, Miki Škuta – piano, klávesy, perkuse, Marcel Buntaj – bicí, perkuse, Radovan Tariška – altsaxofon, Lubor Prehriadnik – trubka, programming, Oskar Rózsa – baskytara, djembe, programming
Body: 4 z 6
