(Juan Mostazo Morales, Manuel Font de Anta, Genaro Monreal Lacosta, Manuel López-Quiroga y Miquel, Antonio Álvarez Alonso)
Plácido Domingo – tenor, José María Gallardo del Rey – kytara, Orquesta de la Comunidad de Madrid, Miguel Roa. Produkce: Valentina Granados (ORCAM), Sid McLauchlan. Text: A, N, F, Š. Nahráno: 7/2007, Teatro Albéniz, Madrid. Vydáno: 2008. TT: 53:48. DDD. 1 Deutsche Grammophon 477 6590 (Universal Music).
U Plácida Dominga mě kromě úcty k jeho celoživotní kariéře napadá jedno slovo – zázrak. Je to skutečně v podstatě zázrak přírody. V lednu oslavil 67. narozeniny, věk, kdy většina běžných tenoristů je v pěveckém důchodu nebo se za každou cenu drží své kariéry, která měla už skončit. Jeho kondice je hodná obdivu. Hlas sice už nemá tak ohebný jako kdysi, ale jinak ze svého umění nic neztratil, spíše naopak. Teď, když zpívá jen to, co jej baví a nadále se pečlivě se stará o hlasovou hygienu, plně využívá svých zkušeností. „Písničky“ španělských skladatelů, ryzí španělská zlidovělá „pop music“ à la zarzuela, jsou mu stále bližší, o čemž svědčí i četnost podobných titulů v poslední dekádě u různých společností v čele s Deutsche Grammophon, ke které má, jak se zdá, teď nejblíže. Hudbu svých oblíbených skladatelů zpívá okouzlujícím způsobem, s přesným vystižením stylu. Je to hudba na pomezí populární a klasické hudby a Domingo ji dává přesnou míru lehkosti, nadhledu a zároveň vnitřního zaujetí. Orchestr je mu výborným partnerem. Není to orchestr světových parametrů, ale je slyšet velkou praxi s hudbou tohoto typu a ve své syrovosti je to vlastně docela autentické. Kdo měl rád koncerty Tří tenorů nebo jej zajímá svět zarzuely, tak bude touto deskou nadšen. Pro ostatní je to opět další ukázka Domingova umění. Jeho mladší následovníci – Alagna, Calleja, Cura, Vargas, Villazón – se mu snaží v této hudbě vyrovnat, ale je to marné. Plácido Domingo jim jako césar ze svých výšin jen přátelsky kyne … a myslí si své.
Body: 4 z 6