(Sartorio: Giulio Cesare in Egitto, L‘Orfeo; Handel: Alcina, Rinaldo, Ariodante, Giulio Cesare in Egitto; Stradella: San Giovanni Battista, Il Asedecia, re di Gerusalemme; Vivaldi: L‘Olimpiade; A. Scarlatti: Griselda; Marcello: Arianna)
Patricia Petibon – soprán, Venice Baroque Orchestra, Andrea Marcon – umělecký vedoucí. Produkce: Alexander Buhr. Text: A, N, F. Nahráno: 9/2009, Kulturzentrum Grand Hotel, Gustav-Mahler-Saal, Toblach/Dobbiaco. Vydáno: 2010. TT: 75:23. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 8763 (distribuce Universal).
Patricia Petibon , rodačka z francouzského Montargis, se vloni potkala ve studiu poprvé se členy Benátského barokního orchestru a společně vytvořili dílo, které vás překvapí od prvních vteřin. Petibon má nejen výjimečný hlas, technicky brilantní, tvárný, na koloraturní sopranistku barevně překvapivě osobitý, ale i schopnost vtělit do hlasového projevu herecké gesto a emoce. Jen výjimečně se setkávám u zpěváků v audio nahrávce s tak komplexním výsledkem, kdy vám zpěv zprostředkuje vizuální rozměr konkrétní hudby. Je schopná jemného modulovaného tónu bez vibráta, šokujícího emocionálního vzepětí, instrumentálně přesných koloratur a dramatismu, který bych od tak na pohled křehké bytosti nečekal.
Soubor 14 operních a oratorních árií, které vznikly hlavně v Benátkách a dále v Londýně, Římu a Urbinu, spojuje italský kompoziční fundament a silné emoce. Je pak jedno, zda to jsou emoce duchovní nebo emoce vyhraněných operních hrdinek (Cleopatra, Morgana, Ginevra, Griselda, Alcina, Dalinda, Aminta, Euridice, Almirena či Arianna). V předešlém albu Amoureuses (Concerto Köln, Daniel Harding) Petibon naznačila, že pro vyjádření emoce dané postavy je schopná se uchýlit k hereckým mluveným akcentům. V případě alba Rosso šla ještě dále a používá nečekaně silné expresivní výkřiky, vzdechy, ševelení, prvky „sprechgesangu“. Orchestr doprovází svým známým způsobem: virtuózně, dynamické a tempové kontrasty jsou na hraně možného. Nevím, do jaké míry to je historicky autentické, ale výsledek je neuvěřitelně působivý a věrohodný. Dost mi to připomnělo poslední desku mezzosopranistky Cecilie Bartoli nazvanou Sacrificium. Koneckonců i Petibon sestavila dramaturgii ze známých kousků a hudby téměř nehrané. (Příjemným překvapením byla pro mě hlavně hudba v Německu a v Benátkách působícího Antonia Sartoria.) Ovšem i z neustále omílaného hitu dokáže udělat událost. Árii Almireny z Rinalda „Lascia ch‘io pianga“ je nejpomalejší a přitom emočně nejvypjatější nahrávkou od sopranistky, jakou znám. Zpěvačka jako by posluchače natahovala na skřipec. Po skončení úlevně vydechnete … a pustíte si to znovu.
Poslední projekt Patricie Petibon je hozenou rukavicí zpěvačkám, které se pokoušejí o tutéž hudbu, i kritikům, pro které je ideálem interpretace barokních árií krásný, leč učesaný a konformní styl à la Reneé Fleming či Kiri Te Kanawa. Vřele doporučuji!
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
