Paul Giger – housle, Marie-Louise Dähler – cembalo. Produkce: Manfred Eicher. Text: A, N. Nahráno: 10/2006, Propstei St. Gerold . Vydáno: 2007. TT: 78:16. DDD. 1 CD ECM 2014 (distribuce 2HP Production).
Paul Giger podnikl v mládí cestu do Asie, kde se živil jako pouliční hudebník. Posléze se vrátil do Evropy, klasickým akademickým studiem to dotáhl až na sólistu a několik let působil jako koncertní mistr v Symfonickém orchestru města St. Gallen. Zřejmě pochopil, že cesta klasického houslisty – byť sólového virtuóza – ke které takto směřoval, není jeho vizí, a jal se hledat si cestu sám – mimo akademický a tradičně fungující hudební provoz. Pole klasické hudby nikdy neopustil, takže ve své repertoárové nabídce má skladby od baroka po současnost, ale našel si také svůj improvizační výraz a vstoupil i do oblasti jazzu a etnické hudby. To ho samozřejmě přivedlo i k původní tvorbě a tak je hudebníkem toho typu, jakým hudební umělci bývali ještě v 17. a 18. století – především hudebníky a pěvci a někteří z nich nadto ještě také skladateli. Na svou novou nahrávku si Paul Giger k sobě přizval cembalistku Marie-Louise Dähler a udělal něco podobného, jako nedávno na své nahrávce Monika Knoblochová, když postavila vedle sebe cembalové invence Johanna Sebastiana Bacha a Jana Nováka. Paul Giger s Marie-Louise Dähler polarizují hudbou Johanna Sebastiana Bacha své vlastní skladby (u všech jsou jako autoři uvedeni oba). Z Bacha zvolili Sonátu č. 5 f moll pro housle a obligátní cembalo a po větách ji rozkouskovali mezi vlastní skladby – a to tak, aby Largo zaznělo jako poslední ze sonáty a zároveň i jako poslední track na cédéčku. Kromě toho je na disku ještě cembalová Árie z Goldbergových variací. Nejdelším ze 13 tracků na nahrávce je skoro šestnáctiminutová skladba s názvem Bombaj – hudba místy velmi meditativní, subtilní, po tichém úvodu poznenáhlu a velmi nenápadně přivedená ke gradaci a přecházející v rytmickou pasáž (kde se housle stávají až perkusním nástrojem!) a v závěru, přes zvučnou houslovou melodii, v jedné chvíli napřenou do úžasně fungující disonance, ústící do pětiminutové, téměř neslyšitelné pasáže. Titul nahrávky napovídá i filosofii dramaturgie – na CD zní hudba spíše pomalá, klidná, jakoby zastavená, se spoustou tichých míst, pauz a doznívání. Vizí je ticho, nicota, ale aby bylo takovou nicotu možno vyjádřit, je z ticha zapotřebí vystoupit… a pak se zase do něho vrátit.
Body: 5 z 6
