Hindemithovy nahrávky Hindemitha jsou všechno jiné než trapně špatné. Skoro bych řekl, že jsou to zatím nejlepší nahrávky ze skladatelovy taktovky, jaké jsem kdy slyšel. Hindemith se chová totiž jen jako dirigent a správně zapomíná, že hudbu i napsal. Nepodléhá hysterické touze po přesnosti výkladu partitury. Dává hudebníkům dostatečnou svobodu, což se projevuje v uvolněnosti jejich frázování, občas dokonce v jakémsi velmi svůdném swingování. Hindemith pustil „v zápalu hry“ i několik nepřesností v souhře vzniklých v obtížných uzlových bodech (ovšem zřejmě vyměněných za nenahraditelný tah dlouhých nestřihaných záznamů). Skladatel dokázal zúročit svou – teoreticky nedostižitelnou – znalost partitury jak v sošném tvarování dlouhých vět, tak především v zcela samozřejmém odlišení simultánních orchestrálních vrstev, jimž dokáže vtisknout nejen samostatnou dynamiku, ale i frázování a směřování. Z toho vychází paradoxně nevídaná jednoduchost: jako kdybychom pořád přesně věděli, na co máme zaměřit ucho a co zrovna neslyšet. Jako by na všechnu tu strukturální složitost Hindemitha-skladatele Hindemith-dirigent s prominutím kašlal. Ovšem opak je pravdou: pouze Hindemith-dirigent ji dokázal tak suverénně ovládnout a tak samozřejmě předvést.
Vydavatel: Universal Music
Nahráli: Berliner Philharmoniker, Paul Hindemith
Body: 5 z 6
