Joe Lovano – tenorsaxofon, Bill Frisell – kytara, Paul Motian – bicí nástroje. Vydáno 2007. TT: 51:48. 1 CD ECM 19921701137 (distribuce 2 HP Production).
Když se skladateli zdaří melodie, bez rozdílu žánru, tato stává se věčnou: evergreenem, standardem, zůstaneme-li v pojmosloví jazzu a populární hudby. Především jazz, jenž netrpí žádnými předsudky při provádění převzatých skladeb, však ukazuje, že jejich trvalost a oblíbenost má hlubší kořeny. Každá silná melodie má totiž svou vlastní duši. Jazzman může skladbu třeba metodou free jazzu zcela zdeformovat, rozložit, ale duši melodie nezničí. Spíše ji obnaží, zbaví balastu určeného širšímu publiku. Zde je také jeden z důvodů malé obliby jazzu – posluchačská většina si přeje slyšet melodii tak, jak je zvyklá. Paul Motian, který stál na počátku 60. let po boku pianisty Billa Evanse u zrodu nového fenoménu jazzové hry, v němž vedle uvolněné funkce bicích nástrojů hraje důležitou úlohu pocitová imprese výsledného znění hudby, toto poselství úspěšně přenáší po všechna další desetiletí až k současnosti. Společně v triu špičkových muzikantů současnosti, kteří zvládli to, co by si přál každý jazzman – stvořit vlastní rozpoznatelný styl a sound své hry -, koncertují a nahrávají už od roku 1984 repertoár napsaný především Paulem Motianem. Své silné melodické nápady Motian na každém albu staví ke srovnání s vybranými melodiemi standardů, zde od dvojice Rodgers & Hammerstein (This Nearly Was Mine ) a od Theloniouse Monka (Light Blue ). Kytarista Bill Frisell a tenorsaxofonista Joe Lovano dodávají skladbám náladu, zvuk, vypjatou zpěvnost, často až gospelovou naléhavost. Hudba je směsí tísně i radosti, ve výsledku je vlastně lamentací. Podobně jako u černošských spirituálů však tvoří bědování duše s nadějí srdce společné akordy. V hudbě je přítomna niternost, s jakou nás oslovoval právě Bill Evans. Do této nálady se ponoříme okamžitě už v úvodní skladbě Cambodia . Motianova témata jsou často jen lehkými popěvky, jaké si člověk jen tak prozpěvuje, improvizuje, ve chvílích zklidnění (Wednesday ). Frisell si umí vyhrát třeba jen s několika tóny, někdy pod saxofonem Lovana zní jako dětská zvuková hračka – mlýnek (In Remembrance Of Things Past ). Uvědomíme si, že tato krásná hudba by nebyla, nebýt freejazzového hledačství, které kdysi tolik popouzelo. Motianovo trio dokazuje, že lze navazovat na jazzovou modernu, aniž by bylo nutné přihlížet k tomu, co neotřelého přinášejí kolem klokotající fúze. Právě proto představuje dlouhodobě jedno z hlavních seskupení současného jazzu, ve své důležitosti pro budoucnost žánru jedno ze zásadních.
Body: 4 z 6
