Pavel Šporcl: Smetana: Z domoviny, Dvořák: Romantické kusy, Janáček: Sonáta, Martinů: Česká rapsodie, Ševčík: Holka modrooká

Šporcl má základ pro takový náročný úkol, protože vnímá a řeší i nejjemnější detaily interpretace, jako je třeba vliv intonace na barvu (například těsně před nástupem Allegra viva v závěru druhé části Z domoviny ), nenápadné, ale esenciální odchylky v repetovaných úsecích, nebo „minifrázování“ každého tónu pomocí souhry dynamiky, vibrata a agogiky (čtyři opakovaná, ale přesto od sebe jasně výrazově odlišená f1 na konci první repetice první věty Romantických kusů ). Má v sobě navíc akorátní dávku sentimentu, která ho chrání před kýčem, ale zároveň mu dává ideální základ pro interpretaci repertoáru 19. století – a i Martinů. Ze Šporcla vyzařuje zároveň velký smysl pro melodiku, a tak pro mě vycházejí z alba nejzajímavěji jednoduché, a proto obtížné Dvořákovy Romantické kusy a Martinů Česká rapsodie.

V případě Romantických kusů se nabízí zajímavý srovnávací materiál: v posledních letech je totiž nahrály pro světové labely kupříkladu houslistovi generační souputníci Suwanai a Shaham. Šporcl za sebou bez diskuse nechává přeslazenou Suwanai. Shaham má však – smím-li soudit – v hloubce proniknutí do Dvořákovy melodiky prozatím něco navrch. Naskýtají se zajímavé detaily – Shaham například hraje v úvodní frázi první věty Romantických kusů zdvihové d1 vždy violově temným tónem na struně G, zatímco Šporcl se shoduje s „kodifikovanou“ Mickovou revizí a hraje jednou prázdnou strunu D a jednou na struně G. Obě varianty jsou přesvědčivé, ta Šporclova je střízlivější, ta Shahamova niternější.

Pavel Šporcl ukazuje novou deskou, že roste a má kam růst. Pokud se to dá odečíst z tohoto recitálu, tak cesta vede dál přes větší důvěru ve vlastní zpověď a interpretační obnažení, i třeba za cenu odchylky od normy „dobrého“ houslového vychování. Tak by získala zejména Janáčkova Sonáta , výborně, ale přece jen trochu standardně zahraná. Šporcl má na to, aby se i v ní dral pořádně o život.

Všechny tyto námitky vzcházejí z porovnání s naprostou světovou špičkou, a nejsou tudíž míněny jako mínus. Tato deska má totiž překvapivě mnoho plusů: těmi dvěma na závěr jmenovanými nechť jsou klavírista Petr Jiříkovský (zvlášť skvělý právě v Janáčkovi!) a také volba Rudolfina za místo nahrávání.

Vydavatel: Supraphon SU

Stopáž: 60:10

Nahráli: Pavel Šporcl – housle, Petr Jiříkovský – klavír

Body: 5 z 6

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější