Pořadí skladeb na CD sice přímo nekoresponduje se zmíněnou chronologicko-hudebně biografickou dramaturgickou linií, díky „chronologickému“ autorskému komentáři však lze celkem přehledně tuto linii sledovat. Nejranější skladbou je Koncert pro čtyři skupiny nástrojů z roku 1973 – první autorova komorní skladba. Stejně jako Accordance (1976), Three Songs (1981), Ziji (1987) a zmíněná Raising the Gaze (1988) jsou předvedeny v interpretaci dnes již světově renomovaného Asko Ensemble . Koncert, jakési „zmnožené concerto grosso“, klade nároky zejména na precizní artikulaci a jasné barevné odlišené instrumentálních skupin (fl, ob, cl – vno, vla – fg, vcl, cb – pno, hp). V režii těchto čtyř minisouborů se odehrává jakýsi strukturální souboj, který je na nahrávce významně podpořen zřetelným stereofonním rozmístěním, a tudíž prostorovým umocněním této ansámblové diferenciace.
Accordance rezignuje do značné míry na punktualistickou sazbu předchozí skladby a odehrává se více v rovině témbru a homogenní orchestrace hlasů. Prakticky identické obsazení je zde artikulováno ve zcela jiném světle a odráží tak zcela jinou (respektive mladší) polohu Liebersonovy estetiky.
Tři písně (na texty Douglase Penicka), Ziji a Raising the Gaze jsou de facto sérií hudebních miniatur. Velmi koncentrovaná hudební sazba zacílená především na detail – ať už harmonický, či témbrový – odpovídá Liebersonovu konceptu jednovětých skladeb jakožto jednolité imaginace či vizualizace. Asko zde tak reaguje především v rovině precizní artikulace jednotlivých strukturálních detailů – založení makroformy tedy vyvěrá především z řetězení drobných úseků, detailů.
Jak symfonické Drala a Fire , tak i Free and Easy Wanderer pro komorní orchestr, evokují díky své sazbě spíše větší homogenní formu, než tomu bylo v případě komorních skladeb. První z nich je „cyklickou výjimkou“ z Liebersonovy tvorby, přesto autor zcela nerezignoval na miniaturní formát jednotlivých vět. Čtyřminutový Fire dává rovněž tušit, že je pouze součástí většího počtu vět – totiž cyklu pojednávajícím pět tibetských elementů (země, voda, oheň, vzduch a prostor). V kontextu alba se jedná o jedinou kompozici, která – právě díky vytržení ze zamýšleného významového kontextu – zcela neuspokojuje.
Poslední jmenovanou skladbu jako jedinou hraje slavná London Sinfonietta . Oproti interpretaci Asko Ensemble lze vycítit větší dávku ansámblové soudržnosti, a to zejména v rovině celkové barevné homogenity souboru.
Za nejvíce působivé a nový zážitek zprostředkující lze označit především komorní skladby. Velmi koncentrovaný Liebersonův jazyk je pečlivě artikulován interpretační drobnokresbou a rovněž adekvátním zvukovým obrazem zaměřeným na prostorový detail. V tomto smyslu lze snad chápat – ovšem vedle samotné dramaturgie – největší přínos alba.
Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music
Stopáž: 67:37
Nahráli: Rosemary Hardy – soprán (4), The Cleveland Orchestra (1, 7), Asko Ensemble (2-6), London Sinfonietta (8), Oliver Knussen
Body: 4 z 6
