(Kniha pro violoncello, Partita, Episodi e canto perpetuo)
David Geringas – violoncello, Dmitrij Sitkoveckij – housle, Kalle Randalu – klavír. Produkce: Marlene Weber-Schäfer. Text: A, N. Nahráno: 16. 11. 2005, 12. 10. 2006, 3./4. 7. 2007, Kammermusikstudio, Stuttgart. Vydáno: 2008. TT: 56:11. DDD. 1 CD Hänssler Classic CD 93229 (distribuce Rosa).
Na soudobou hudbu ze své rodné Litvy i z obou zbývajících pobaltských zemí – Lotyšska a Estonska – proslulý violoncellista David Geringas drží. Ve svém repertoáru jí vyhrazuje nemalý prostor, uvádí ji koncertně, prezentuje ji na nahrávkách rozesetých po různých německých vydavatelstvích (Dreyer-Gaido, Hänssler Classic, ES-dur, ECM atd.), často také iniciuje vznik nových violoncellových skladeb od pobaltských autorů. Svůj Violoncellový koncert pro něj v roce 1994 napsal i jeho lotyšský vrstevník Pēteris Vasks (Geringas tuto skladbu nahrál pro firmu Conifer Classics a stojí za to připomenout si, že před několika lety ji představil spolu se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK i v Obecním domě.) Na Vasksovo profilové album Works with Violoncello však Geringas zařadil tři ranější komorní kompozice tohoto skladatele a vystavěl z nich dramaturgicky chytrý celek, který začíná skladbou pro sólové violoncello, pokračuje duetem pro violoncello a klavír a graduje rozsáhlým triem pro housle, violoncello a klavír. Spolu s Geringasem se na nahrávce podíleli další dva renomovaní hudebníci: estonský klavírista Kalle Randalu a houslista ruského původu Dmitrij Sitkoveckij .
Grāmata čellam (Kniha pro violoncello, 1978) je skladba o dvou kontrastních větách. První – Marcatissimo – má náboj extatického poblouznění, cello v ní hraje většinou fortissimo, jeho part je doslova rozcupován na expresivní fragmenty plné štiplavých tónů, chromatiky, nezpěvných skoků, glissand a metrorytmických nepravidelností. Druhá věta – Dolcissimo – uvolňuje napětí, její tichá elegická kantiléna, linoucí se nad prodlevou ve dvojhlasu (sólista dubluje melodii violoncella svým zpěvem), vybízí posluchače k meditaci. Vyhrocený kontrast mezi oběma částmi je maximálně účinný, v Geringasově podání vyznívá výrazně, zároveň však nenásilně. Zážitek skýtá i možnost slyšet Geringase v atypické roli zpěváka, jeho hlas má v kontratenorové poloze (Vasks psal skladbu původně pro cellistku Maiju Prēdele) velice příjemnou barvu. Ve čtyřvěté Partitě pro violoncello a klavír (1974) Vasks naplňuje starou formu současným hudebním obsahem, především rychlé části pak nesou stopy vlivu tvorby Dmitrije Šostakoviče. Klavírní trio Episodi e canto perpetuo (1985) autor věnoval Olivieru Messiaenovi. „Epizodičnost“ v názvu je poněkud zavádějící, budí totiž dojem oslabenější vazby mezi větami. Tak tomu však není. Jednotlivé části, navazující na sebe bez výraznější cesury, představují naopak semknutou, důmyslně prokomponovanou strukturu a tvoří monumentální dramatický tok ústící do průzračného „věčného zpěvu“ – tklivé melodie, kterou si za doprovodu klavíru předávají housle s cellem. Po celém průběhu skladby působí tento závěr i přes svou sentimentálnost rachmaninovovského střihu skutečně katarzně.
Všechny tři Vasksovy skladby jsou posluchačsky přístupné, svým způsobem tradiční, přesto velmi osobité, kterážto vlastnost nejlépe vynikne právě v takovém precizním a zainteresovaném provedení, jaké je ke slyšení na recenzované nahrávce. Tu lze směle zařadit k nejvýznamnějším položkám ve Vasksově – na soudobého skladatele poměrně bohaté – diskografii.
Body: 5 z 6
