Renée Morloc, Anna Samuil, Ekaterina Gubanova, Emma Sarkissian, Peter Mattei, Joseph Kaiser, Ferruccio Furlanetto ad., Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor, Wiener Philharmoniker, Daniel Barenboim. Režie: Brian Large. Text: A, N, F, Š, čínsky. Nahráno: 7 – 8/2007, Grosses Festspielhaus, Salcburk. Vydáno: 2008. TT: 114:57, 42:46. Obraz. formát: NTSC Colour 16:9, PAL compatible. Zvuk. formát: PCM Stereo DTS 5.0. 2 DVD Deutsche Grammophon 073 4434 (Universal Music).
Čajkovského nejslavnější jevištní dílo Evžen Oněgin zůstává téměř od své premiéry v Moskvě v roce 1879 stálicí na všech významných operních scénách. (Českou premiéru v pražském Národním divadle v roce 1888 dirigoval sám autor.) Lyrické scény, jak zní podtitul Čajkovského opery psané na Puškinův námět, zaujaly svým hudebním pojetím a typickou charakteristikou postav v příběhu s nadčasovým tématem nenaplněné lásky. Skladatel vycházející z ruských i evropských hudebních kořenů uplatnil v Evženu Oněginovi všechnu romantiku, nostalgii i naději s bohatostí vrcholného novoromantismu, který prolíná prakticky celým jeho dílem. Není divu, že i dramaturgie Salcburského festivalu zařadila v loňském roce Oněgina do svého programu, po roce mozartovském totiž přišel rok věnovaný opernímu odkazu 19. století, v němž ztvárnění emocí hraje skutečně klíčovou roli. Nastudování známé opery Danielem Barenboimem s Vídeňskými filharmoniky je opravdu profesionální po všech stránkách. Dokonce i ty melodie, které můžeme často slýchat v nejrůznějších úpravách, zní v Barenboimově pojetí čistě, vyváženě a poeticky nově. Sólisty v čele s Annou Samuil je radost poslouchat, zejména její sytý, ale čistý a pohyblivý soprán s pečlivě cizelovanými pocity dramatického vývoje hlavní postavy. Tenorový part Lenského v podání Josepha Kaisera rovněž nemá jediný kaz (překrásná je například árie z 2. jednání, kterou lze skutečně považovat za vzorovou), ale také Oněgin Petera Matteie s působivým barytonovým témbrem patří ke špičkovým výkonům stejně jako bas Knížete Gremina v podání Ferruccia Furlanetta . Z interpretačního hlediska působí pouze sbor jako poněkud slabší složka pečlivě nastudovaného díla. Zcela jiné ohodnocení by ovšem dle mého názoru příslušelo výtvarnému ztvárnění opery, kde především kostýmy působí málo adekvátně. Zasazení děje do současnosti nemůže kráse Čajkovského hudby příliš ublížit, ale zachování určitého kontextu by bylo spíše na místě. Obávám se, že zde režie ne zcela porozuměla Čajkovského myšlenkám a na rozdíl od hudební složky nebyla výtvarné stránce věnována taková pozornost. Zvukový záznam ovšem stejně jako obrazový snese ty nejvyšší parametry. Na závěr jen malou poznámku: ruská opera je v souladu se současnými zvyklostmi zpívána v ruském originále, nestálo by tedy za to uvést mezi obvyklými anglickými, německými a dalšími také ruské titulky?
Body: 5 z 6
