Daniil Trifonov – klavír, Orchestr Mariinského divadla v Petrohradu, Valerij Gergiev – dirigent. Text: R, A, F, N. Nahráno: 2011/10 + 12 (op. 23), 2012/1 + 4 (Koncertní hala Mariinského divadla, Petrohrad). Vydáno: 2012. TT: 68:32. 1 SACD Mariinsky MAR0530.
Rodák z Nižního Novgorodu Daniil Olegovič Trifonov , vítěz XIV. Mezinárodní Čajkovského soutěže v Moskvě a v klavírní sekci soutěže namátkou nástupce Borise Berezovského (1990), Nikolaje Luganského (1994), Denise Mazujeva (1998) nebo Ayako Uehara (2002), se ve svých dvaadvaceti letech (* 1991) zatím profiluje jako talentovaný klavírista a skladatel. Umělcovu dosud skromnou diskografii zahrnující komerční chopinovské nahrávky varšavského Národního institutu Fryderyka Chopina (2010), polského vydavatelství Dux (2011) a společnosti Decca Classics (2011) rozšířil v uplynulém roce částečně živý, dílem studiový snímek ruského vydavatelství Mariinsky. Trifonovova nová komerční nahrávka patrně vznikla jako produkt vítězství v Čajkovského soutěži, čehož dokladem je přítomnost skladatelova Klavírního koncertu b moll op. 23 , dramaturgicky dost disparátně kombinovaného s rozličnými díly a parafrázemi Čajkovského, Chopina a Liszta (Schubert a Schumann v Lisztově úpravě). Trifonovův Čajkovskij působí překvapivě svěže: jemně nuancovaná a rafinovaná agogika, inovativní frázování, kantabilita preferovaná před velkoorchestrálním patosem a lehce působící technika bez tradičně ruského silového zacházení se sólovým nástrojem činí z nahrávky příjemné překvapení plné zpěvnosti a prosté zbytečné bombastičnosti. Pateticky nehraje ani Gergievův orchestr, dirigentova extatická pečeť je však znát jak v úvodu první věty, tak v dobře vygradovaném finále. Druhou polovinu SACD (posluchačský komfort by paradoxně zvýšilo rozdělení nahrávky do dvou disků, které by posluchače přinutilo k přerušení poslechu vhodnou pauzou) otevírá Čajkovského půvabná skladbička Un poco Chopin z Osmnácti kusů pro klavír op. 72 (1892), následovaná Chopinovou Barkarolou op. 60 , kterou Trifonov ozdobil přirozeně oživující agogikou, nikdy nenarušující metrorytmickou strukturu skladby. Možná právě toto Chopinovo dílo je vrcholem recenzovaného hudebního nosiče. Lisztova aranžmá pěti Schubertových písní – Král duchů D. 328d , Jarní vyznání D. 686b , Pstruh D. 550d , Zpívat na vodách D. 774 a Město D. 957 – podává Trifonov jako dramatické parafráze, nikoliv vokálnímu originálu blízké, nebo snad věrné transkripce. Někdy je toho dramatického dění v trylcích až moc (Král duchů), že se však Trifonov profiluje jako přesvědčivý vypravěč klavíru, je zřejmé po prvním poslechu. Schumannova Píseň milostná v Lisztově převleku je pak půvabnou tečkou za graficky standardním SACD diskem s poutavým průvodním textem z pera Leonida Gakkela.
Body: 5 z 6
