Alice Sara Ott – klavír, Münchner Philharmoniker, Thomas Hengelbrock. Produkce: Reiner Maillard. Text: Č, A, N, F. Nahráno: live i studiově v roce 2010, Philharmonie im Gasteig, Mnichov. Vydáno: 2010. TT: 54:55. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 8779 (Universal Music).
Dalším diskem, který pořídila dnes už světoznámá mladá německo-japonská klavíristka Alice Sara Ott pro vydavatelství se žlutým labelem, je záznam dvou slavných romantických klavírních koncertů (oba mají pořadové číslo 1!) – Čajkovského Koncert b moll a Lisztův Koncert Es dur . V lisztovském repertoáru jsme ji už poznali. V roce 2009 vyšly v jejím provedení Etudy nejvyšší obtížnosti (12 Etudes d‘exécution transcendante). Téhož roku natočila pro Deutsche Grammophon – pro jubilejní chopinovský rok 2010 – Chopinovy Valčíky. Nahrávky těchto dvou klavírních koncertů vznikly v mnichovském sále Philharmonie im Gasteig v listopadu roku 2009. Z hlediska dramaturgického nejde o žádné překvapení. Každý z obou koncertů se na hudebních nosičích objevil ve stovkách různých provedení a zcela pochopitelně očekáváme od takovéto produkce mimořádný počin – ať už výjimečností interpretace, tak netradiční osobitou koncepcí. Domnívám se, že na tomto disku nás čeká obojí. Tím nemá být ovšem řečeno, že vše přijímáme bezvýhradně.
Zcela jednoznačně pochvalně lze hovořit o umělecké úrovni sólistky. Čteme-li v recenzích koncertů sólistky pozitiva, jako „její oslňující technika – zvukově nádherně bohatý její tón, nasazení a energie jejího hraní, neznající hranice,“ musíme bezvýhradně souhlasit. V technice její hry cítíme naprostý nadhled a ani špetku okázalosti. Bohatými doušky ji naprosto logicky a přirozeně využívá ve prospěch konkrétního díla. Její citové výpovědi v lyrických pasážích, ale nejen v nich, jsou – aniž by se kdekoliv odchylovala od notového zápisu – naprosto přesvědčivé a emocionalita z nich zářící zcela přirozená, upřímná a neokázalá. V pomalé větě Čajkovského tyto dva základní atributy – strhující techniku a smysl pro hluboký lyrický projev – vzájemně propojila a navzdory zmíněným stovkám nahrávek nás obdařila jednou z nejpůsobivějších interpretací. Už ne tak jednoznačně lze hovořit o orchestrální složce. V každém případě nutno přivítat přítomnost Mnichovských filharmoniků , kteří se objevují navzdory svým špičkovým kvalitám na nosičích velmi zřídka (trend natáčet minimálně byl příznačný už v době, kdy jim vládl Sergiu Celibidache, ale už i dříve). Vadí mi dirigentovo pojetí Čajkovského. Thomas Hengelbrock , dnes přední muž světových koncertních pódií započal svou kariéru v oblasti tzv. autentické interpretace oper baroka a klasicismu, v současné době je šéfdirigentem Německé komorní filharmonie a od roku 2011 šéfem Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu v Hamburku. Přesto: už začátek Čajkovského koncertu, ono slavné téma, ale řadu dalších míst dává značně uvolněně, jakoby za každou cenu proti tradici. Přehání agogiku, vznikají nežádoucí vlny, jak je známe z novodobé interpretace staré hudby (v romantismu působí už jako samoúčelné „boule“). Chybí mu plný zvuk či snaha po jeho přesvědčivé kompaktnosti – vše je chvějivé až neurotické. Toto pojetí může mít dlouhou řadu příznivců – boření tradic je pro dnešek příznačné. Nicméně zdůraznění čisté, stupňující se a ničím nenarušené kantilény je jedním z hlavních atributů romantické hudby. Díky oné širokodechosti získali a získávají Čajkovskij, Dvořák, Brahms a řada dalších romantiků své nezastupitelné místo. Dalším nepochopitelným elementem boření tradic na špatném místě je přehnaná razantnost, zvuková hrubost (připomínající dnes oblíbenou „akčnost“), v pasážích vitálních a energických (silácky pojaté orchestrální vstupy ve 3. větě Čajkovského). Pojetí Liszta je podstatně méně kontroverznější než Čajkovského. Sólistka je opět po všech stránkách výjimečná – ve svém úchvatném výraze a fenomenální technice. Dirigent žádné extravagance neprezentuje – do značné míry je totiž sympaticky nabízí už sám Liszt!
Z hlediska technického se jedná o snímek dobrý, nikoliv však úplně neproblematický. Čajkovskij byl pořízen na živém koncertě – zvuk je tedy poněkud sušší – Liszt pak v tomtéž sále bez publika. Výsledný obraz nabízí perfektní detaily jako málokterá nahrávka, nicméně pro celkový obraz by neškodilo více „prostoru“. Možná, že zde určitou neblahou roli hraje sice nádherný a moderní, avšak akusticky ne úplně nejšťastnější sál Philharmonie im Gasteig. Kompaktní disk je vybaven bookletem se zajímavými názory sólistky i dirigenta. Nové CD s důvěrně známými díly vítáme jako ukázku hledání jejich ideální interpretace v dnešní době. Je dobře, že není jediná!
Body: 4 z 6
