Lev Vinocour – klavír. Produkce: Martin Korn. Text: A, N, F. Nahráno: 7/2008, Robert-Schumann-Saal, Düsseldorf. Vydáno: 2008. TT: 68:50. DSD. 1 CD RCA Red Seal 88697 35899 2 (Sony BMG).
CD se dvěma různými klavírními transkripcemi hudby ze slavného baletu Petra Iljiče Čajkovského Spící krasavice (Šípková Růženka) lze považovat za skutečnou raritu. Klavírním transkripcím totiž odzvonilo už hodně dávno. Jedním z mála, kdo se pokusili v tomto oboru nově uspět, je světoznámý ruský pianista, dirigent a skladatel Michail Pletněv. V soupisu jeho skladeb nalezneme vedle řady původních klavírních děl také klavírní transkripce baletní hudby Čajkovského Louskáčku a Spící krasavice a Prokofjevovy Popelky. Jedná se o úpravy natolik pozoruhodné, že Pletněvovy nahrávky suit z Louskáčku a ze Spící krasavice byly zařazeny do proslulé antologie „Great Pianists of the 20th Century“. (Spící krasavici mělo pražské publikum dokonce možnost slyšet na počátku roku 2002 přímo v osobitém Pletněvově podání.) Druhou suitu ze Spící krasavice, kterou slyšíme na tomto CD, vytvořil Theodor Kirchner (1823 – 1903), a to na objednávku Daniela Rahtera, hamburského nakladatele Petra Iljiče Čajkovského. Lev Vinocour je opravdu vynikající pianista a z obou suit dokázal vytěžit maximum. Pletněvova transkripce pod Vinocourovými prsty jiskří bezpočtem nejrůznějších pianistických efektů a zároveň okouzluje překrásně podanými a měkce probarvenými lyrickými partiemi. Kirchnerova úprava je oproti Pletněvovi intimnější a lyričtější, občas možná až příliš sladkobolná. Tato sladkobolnost je ale v intencích pohádkového příběhu a Vinocour ji navíc dokáže dávkovat opravdu znamenitě. Jednotlivé věty obou suit jsou poměrně krátké (nejkratší trvá pouhých 32 vteřin) a nálady se střídají tak rychle, že posluchač bezděky vnímá obě díla jako programní hudbu. Sentimentální Sarabandou, jež uzavírá Kirchnerovu suitu, by celý pohádkový příběh mohl docela dobře končit. Vinocour však tento závěr nepovažoval za dostatečně efektní, a proto připojil za Sarabandu ještě svou vlastní úpravu Lisztovy klavírní transkripce staré francouzské písně Vive Henri IV ., jejíž nápěv cituje Čajkovskij (deset let po Lisztovi) v Apoteóze na konci posledního dějství Spící krasavice (jak Pletněv, tak Kirchner ponechali Apoteózu bez povšimnutí). Oproti hudbě obou předchozích suit je Apoteóza poněkud statická a v nástrojové sazbě zbytečně opulentní, ale u tak krásné nahrávky to Vinocourovi určitě rádi odpustíme.
Body: 5 z 6
